Ondřej Štindl analytik BBC

Předseda vlády v ní konstatoval, že ideologickou předpojatostí rozhodně netrpí.

Jako by v ní byla kondenzována představa Jiřího Paroubka jako politika, který je doma přinejmenším v šedé zóně mezi pragmatismem a bezzásadovostí.

Premiérův ohlášený plán udělat - jak říká - "smířlivé gesto" - vůči německým antifašistům, se téhle představě vymyká.

Když o něčem podobném uvažoval ještě kabinet Vladimíra Špidly, bylo zřejmé, že ta iniciativa asi k ničemu nepovede

Ne snad, že by jeho slova byla nějak průkopnicky odvážná - Paroubek není první, kdo o něčem takovém hovoří a činí tak také navýsost opatrně. Nedá se ale říci, že by mu z téhle iniciativy kynul nějaký politický prospěch.

Navíc Jiří Paroubek má v tuto chvíli skutečně sílu něco takového prosadit. Když o něčem podobném uvažoval ještě kabinet Vladimíra Špidly, bylo zřejmé, že ta iniciativa asi k ničemu nepovede.

Přicházel s ní totiž tehdejší předseda Unie svobody Petr Mareš - tedy šéf strany, která v očích sociálních demokratů v rámci koalice představuje jakousi "pátou kolonu". A ČSSD sama se nacházela ve stavu značného rozkolu.

Plán odškodnit sudetoněmecké antifašisty tak mohl ten rozpor nanejvýš posílit, silácké řeči ve vztahu k "sudetskému nebezpečí" jsou i v rámci ČSSD snadný způsob jak celkem lacino udělat náležitý dojem.

Pokud se ale té usmiřovací iniciativy ujme Jiří Paroubek, stává se z ní myšlenka docela uskutečnitelná. Předsedu vlády jeho strana poslouchá téměř na slovo.

Jiří Paroubek by také asi na veřejnost nechodil s něčím nejistým. Menší koaliční strany v tomto ohledu asi žádné překážky klást nebudou.

ODS a komunisté jistě budou ostře proti, to ale Paroubkovi, jenž je kritizován za přílišnou vstřícnost ve vztahu ke KSČM může jen pomoci.

Za kritickou zmínku ovšem stojí sám termín, jaký se pro tu zatím ještě velmi mlhavou iniciativu ve vztahu k sudetským antifašistům, používá to "smířlivé gesto".

Je to totiž termín až příliš opatrnický, který jako by čin, jenž má popsat, už dopředu zlehčoval.

Hovoří-li se o něčem jako o gestu, míní se tím většinou počin, který je sice viditelný, velkou váhu ale nemá

Hovoří-li se o něčem jako o gestu, míní se tím většinou počin, který je sice viditelný, velkou váhu ale nemá. Řekne-li se o něčem, že to je jenom gesto, má tím řečník na mysli něco jako" Lidi, nebojte se, ono to jenom vypadá, že se něco děje, ve skutečnosti se ale neděje vůbec nic."

Jak potom mají ten případný vstřícný krok přijmout jeho adresáti?

A ještě k té smířlivosti.

O smíření se mluví tam, kde se nějak provinily obě strany, které teď - s odstupem času - chtějí na staré křivdy zapomenout.

Jenomže sudetští antifašisté se vůči někdejšímu Československu nijak neprovinili. Patřili k té menšině tehdejších jeho obyvatel, která se k tomu státu chovala i v nejtěžších dobách loajálně.

Jejich země jim tu loajalitu ale neoplatila - naopak.

Ve vztahu k nim tedy nemá význam mluvit o smíření, ale spíš o odpuštění nebo dokonce pokání.

Ta hlasitější část české veřejnosti by ale takový výraz asi jen těžko snesla a česká politická reprezentace to i ve chvílích, kdy projevuje možná větší zásadovost než by se od ní čekalo, dobře ví.