Jaroslav Jírů publicista

"Ještě nikdy,“ psaly evropské noviny. "Evropa se neocitla v tak hluboké krizi.“

Tomu jsem se musel zasmát. Vzpomínám si namátkou na rok 1966, kdy Francie začala uplatňovat politiku „prázdné židle“. A nechodila na konference na nejvyšší úrovni. Naštěstí ji to zavčas přešlo.

Evropská integrace je nezvratný proces, který se někdy zpomaluje, pokulhává a občas dokonce vybočuje, ale přesto se sune vpřed

Takových krizí bylo habaděj. Navzdory tomu, co se letos v červnu stalo, jsem hluboce přesvědčen, že evropská integrace je nezvratný proces, který se někdy zpomaluje, pokulhává a občas dokonce vybočuje, ale přesto se sune vpřed.

Potvrzuje to i jedna událost, k níž došlo právě v době, kdy všelijací škarohlídi tvrdili, že se Evropa rozsype jako domeček z karet.

24. června se sešli na vojenském hřbitově ve Lvově polský prezident Kwasniewski a jeho ukrajinský kolega Juščenko k tomu, aby opět slavnostně otevřeli vojenský hřbitov.

Je to velká věc a historie nám opět pomůže všechno správně pochopit.

Lvov říkáme tomu městu my a Poláci, pro Ukrajince je to Lviv a Němci, kteří mají zvláštní talent dávat slovanským městům vlastní jména, ho překřtili na Lemberg.

Ta tři jména už sama o sobě něco naznačují. Až do konce první světové války byl Lvov největším městem polské Haliče, patřil Rakousko-Uhersku a dodal tomuto bodrému žaláři národů několik schopných politiků.

Lvov říkáme tomu městu my a Poláci, pro Ukrajince je to Lviv a Němci, kteří mají zvláštní talent dávat slovanským městům vlastní jména, ho překřtili na Lemberg

Ve městě samém žili Poláci a bradatí Židé, v jeho okolí Ukrajinci. Po rozpadu žaláře národů a urputných bojích připadl Polsku. Stalinské stěhování národů ho po roce 1945 připojilo k Sovětskému svazu a rozpad této říše ho zase vrátil Ukrajině.

Hřbitov byl založen po první světové válce. Odpočívají na něm dva a půl tisíce "orlíků", mladých Poláků padlých v boji s Ukrajinci.

Za Stalina s ním naložili podobně jako my s hroby sudetských Němců, byla tu veřejná skládka.

Jako národů z roku 1989 pomohlo tu hanbu odstranit. Předáci Polska a Ukrajiny ho chtěli znovu otevřít, ale národy obou zemí procítaly pomalu. Ukrajincům vadil nápis: "Zde odpočívá polský voják, který padl za svou vlast."

Ještě dva dny před opětovným otevřením proti tomu protestoval ukrajinský parlament a Juščenko potřeboval všechnu svou výmluvnost, aby poslance přemluvil.

Stát se to mohlo jen proto, že Polsko je členem Evropské unie. Ta své členy zavazuje žít v míru se sousedy

Nakonec to Kwasniewski a Juščenko vyřešili moudře: poklonili se památce padlých vojáků obou stran.

Stát se to mohlo jen proto, že Polsko je členem Evropské unie. Ta své členy zavazuje žít v míru se sousedy. Ukrajina se bude snažit do ní vstoupit a ví, co se sluší.

Poláci a Ukrajinci po obou stranách hranice se navštěvují, obchodují, žení a vdávají. Tak jak to mezi sousedy má být.

Díky, Evropo! Jen si proboha nemysli, že schválený rozpočet je to jediné a hlavní. Existují i jiné věci. Například vojenské hřbitovy.