Marek Šálek redaktor časopisu Týden

Mně se to přihodilo minulou neděli po ránu, když jsem se s kosou a brouskem v ruce zamyšleně poflakoval ve vysoké trávě v sadu pod stodolou.

Tedy nějakou tu gazdovskou práci jsem už měl ten den za sebou, ke chlubení to však rozhodně nebylo. Zato proud úvah byl k nezastavení.

Pouliční osvětlení, chodníky, kanály, nemluvě třeba o upravených parcích, to všechno je samozřejmost, kterou dnes už málokterý Pražák ocení

V Praze je blaze, praví otřepaný bonmot. A v očích venkovana na tom něco je. Pouliční osvětlení, chodníky, kanály, nemluvě třeba o upravených parcích, to všechno je samozřejmost, kterou dnes už málokterý Pražák ocení.

K obživě, a ne ledasjaké, často stačí sedět s očima zabodnutýma do monitoru počítače, a když na to přijde, zajít do klimatizované zasedačky na nějakou tu poradu. A být takříkajíc komunikativní.

Obyvatel metropole se nenadře ani cestou z práce; eskalátory jej vozí nahoru i dolů, navíc jízda metrem, ale i tramvají či městským autobusem stojí zhruba desetinu skutečné ceny.

Ještě méně starostí mají ti, kteří k platu vysoce přesahujícímu celostátní průměr dostanou služební auto, k jehož výbavě patří karta na neomezené doplňování nádrže a průkaz na parkování zdarma v přilehlých garážích.

A s péčí o městský příbytek to není nutné přehánět; když se například ochladí, stačí otočit knoflíkem, v trubkách to zašplouchá a za pár minut je v bytě teplo. O to víc času zbývá lidem vě městě na využívání neustále nových nabídek non stop zábavy a nakupování.

Sen Pražáka vypadnout do přírody a tam sebou plácnout na louku slouží většině venkovanů jako zdroj věčného údivu a pobavení

O tom všem se může venkovanovi jenom zdát. Srovnatelným přepychem pro něj může být možnost vypěstovat si na přilepšenou k mizernému platu za barákem ředkvičky a brambory, případně nechat po dvoře běhat slepice, která denně dodají čerstvá vajíčka, a navrch se pojistit králíkárnou, jejíž nájemníci se na podzim přestěhují do mrazáku.

K výhodám je možné přičíst možnost přijít domů z práce - nebo v horším případě z úřadu práce - a dopravit se obstarožní, ale věrně sloužící škodovkou třeba do nejbližšího lesa na houby.

Zkrátka do klidu a ticha, pryč od domácího ruchu. Ovšem zde už se ocitám na tenkém ledě městského romantizování, neboť utkvělý sen Pražáka vypadnout do přírody a tam sebou plácnout na louku slouží většině venkovanů jako zdroj věčného údivu a pobavení, neřku-li pohoršení.

Většinu volného času totiž tráví vesničan kolem domu. Muži betonováním, natíráním, sekáním a opravováním. Ženy zavařováním, poklízením, pečením a komandováním.

Regulované nájemné? Správce domu? Takové vymoženosti na venkov pochopitelně nedorazily, o všechny náklady a závady se musí postarat každý sám, obvykle vlastníma rukama.

Takové úvahy mi táhly hlavou při víkendovém broušení kosy. Není divu, že počet obyvatel měst v celosvětovém měřítku nedávno poprvé překročil polovinu lidstva a každý den prchají z venkova další milióny, říkal jsem si.

Do posekání zahrady zbývalo pár metrů. Plíce a paže pracovaly jaksepatří, tělo i duše si pochvalovaly nezvyklou činnost. Z trávy sice trapně trčely chomáče stébel, které bylo ještě nutné vzít sekačkou, ale mohl jsem být spokojen.

Zvlášť když vím, že ten půlhektar sekám naposled. Napříště jsem se domluvil se sousedem, že mu za to dám pětistovku.