Martin Valášek Šéfredaktor revue Souvislosti

Oddělují Moravu a Slezsko od Kladska, dají se přeběhnout za jeden den, ale rozhodně stojí za pomalejší pobývání.

Z názvů podhorských vsí a městeček, jimiž se vine silnice z Jeseníku až na samý konec světa do Bílé Vody, můžeme číst charakter tohoto kraje: Žulová, Vápenná, Uhelná, Kamenička, Lipová, Javorník, Vlčice.

Odpolední autobus se kodrcá od vesnice k vesnici, lidé vystupují, na zadním sedadle vykládá zarostlý hromotluk jedné náhodné známé spletitý příběh svého života.

Srdcem Rychlebských hor je obec Hraničky, německy Gränzdorf

Paní vystoupí spolu s ostatními v Bílé Vodě na náměstí, chlápek jede dál úplně sám. Poslední a konečná zastávka na této trase je "Protialkoholická léčebna".

Na místním hřbitově odpočívá sedm set řádových sester. V rámci akce VŽK (Vyklízení ženských klášterů) je do Bílé Vody a okolních obcí začali před pětapadesáti lety nahánět komunisté.

A tak tu leží voršilky, vincentky, boromejky, rafaelky, karmelitky a členky dalších řádů a kongregací a stejně jako se lišily jejich řeholní oděvy, liší se i dnes květiny a ustrojení jejich hrobů.

Řeholnice dnes už v Bílé Vodě nejsou, zůstala tu po nich hostiárna, která v současnosti krom samotných hostií produkuje i lázeňské oplatky a z odkrojků vyrábí takzvané "katolické chipsy".

Pěšina vede chvíli Českem, chvíli Polskem, značka klopýtá borůvčím, občas se na polské straně ztrácí - výsostnost cizího území platí i pro turistické značkaře.

Náhle se z lesního šera vynoří zeleno-bílé auto. Nově otevřený hraniční přechod pro pěší tu od slunka do slunka stráží místní policie. Jeden týden česká, druhý polská.

Policista, kterého jsme alespoň na chvíli vytrhli z pohraniční letargie, je naší přítomností očividně potěšen. "A kolik lidí tady průměrně denně projde?" ptáme se. "Průměrně nula," odpovídá poněkud otráveně.

Srdcem Rychlebských hor je obec Hraničky, německy Gränzdorf.

Německý živel byl však z tohoto původně polsko-česko-německého prostoru "vylikvidován" - máme-li použít výrazu druhého českého prezidenta, který se také zasloužil o stát -, a tak lze dnes o Hraničkách mluvit jen v minulém čase.

Stará krajina se ztrácí před očima, rozpadá se, mizí. Můžeme ji ještě zachytit, zaznamenat, zapsat do paměti.

Před válkou dvousethlavá vesnice byla po válce vystěhována a čas, obyvatelé okolních obcí a ženijní vojsko Československé lidové armády vykonali své.

Při pohledu na prázdnou rozlehlou pláň se tají dech. Jediným záchytným bodem v opuštěné krajině je sloupek s vrcholovou knihu.

Její zápisy jsou jen slabou útěchou kormutlivých pocitů: "12. 12. - Eva a Mirek: Čekáme miminko." "28. 12. - Čekáme na sníh."

V těchto vlídných a mírných horách lze nalézt stopy bývalého osídlení na každém kroku. Poutník tak alespoň není sám. Na cestě ho provázejí zestárlé ovocné stromy, omšelé patníky a vyhaslé oči domů.

V lese nad Travnou se může za rezavou bránou s nápisem "Svým křížem svět jsi vykoupil" čtrnáctkrát zastavit na zpustlé a zarostlé křížové cestě.

Stará krajina se ztrácí před očima, rozpadá se, mizí. Můžeme ji ještě zachytit, zaznamenat, zapsat do paměti.

Když totiž po návratu otevřeme atlas a vydáme se prstem po naší růžkaté severní hranici, zasekne se nám jeden ostrý výběžek přímo do srdce.