Pavel Klusák hudební kritik a scénárista

Velká přehlídka elektronické hudby populárního i experimentálnějšího ražení dostala jméno podle ponorkového radaru sonaru a dnes utěšeně vzkvétá do popkulturní akce s desetitisíci návštěvníků.

Radarově bystrý festival má hodně různých zvláštností, jednou je jeho vizuální tvář na plakátech a letácích.

Každý rok jinak si Sónar vymýšlí sérii plakátových fotografií, které s hudebními trendy nijak nesouvisejí - anebo možná ano, pokud se chcete namáhat a hledat metaforické souvislosti.

Radarově bystrý festival má hodně různých zvláštností, jednou je jeho vizuální tvář na plakátech a letácích.

Před pár lety opanovala všechny plakáty tvář hasnoucí hvězdy, fotbalisty Diega Maradony: ve snímcích pózující celebrity za zenitem a s nadváhou byla nejen ironie, ale i soucit a porozumění.

Letos z plakátů Sónaru zhlížely neznámé tváře. Avšak jak prozradily doprovodné texty, aspoň na čas a v některých zemích ti lidé byli slavní.

Pan Victor Lustig, kupříkladu, proslul jako ten, který prodal Eiffelovku.

V roce 1925 kontaktoval průmyslového magnáta, vydával se při tom za zmocněnce francouzského ministerstva telegrafů a pošt. Důvěrně mu sdělil, že Eiffelova věž má narušenou statiku a jako nebezpečná má jít záhy celá do šrotu.

Průmyslník byl polichocen, že právě on dostal od Francie nabídku veškeré železo diskrétně odkoupit. Když po zaplacení pochopil, že se stal obětí podvodu, byl tak zahanbený, že Lustiga neudal.

Ten se neomylně chopil nastalé šance a trik s prodejem zopakoval ještě jednou na jiném nebožákovi.

Další osobou, jež získala věhlas lpěním na hodnotách jaksi mimo obvyklé chápání zákonu a práva, je Maestro Dorbán.

Kouzelník, který byl v sedmdesátých letech populární postavou v peruánské televizi, uskutečnil svůj vrcholný trik na počátku osmdesátých let.

V přímém přenosu nechal zmizet aktovku s dvěma miliony dolarů v hotovosti. Sám zmizel rovněž, čímž vyměnil svou televizní kariéru za odpočinkový pobyt na neznámém místě.

Prodat Eiffelovku, to vzbuzuje jakýsi obdiv, i když třeba podvodník Lustig možná nebyl víc než kurážný hamižný člověk

Mezi letošními tvářemi Sónaru byl i padělatel Elmyr de Hory, jehož Modiglianiové se dražili za vyšší ceny než originály a Anne Mayer, která coby neškolená fotografka na zahradě svého domu pořídila takové snímky, že je ufologické organizace patnáct let pokládaly za jeden z trumfů svého hnutí.

Osobně mám nejradši Jessye Gomezovou: nedlouho poté, co dostala zlatou medaili na městském maratonu v Bostonu, organizátoři zjistili, že tato vítězka část trasy urazila metrem.

Možná, že spojení pop-music s podvodníky, kteří došli širší popularity, je docela dráždivé a vtipné. Ale Sónaru šlo ještě o něco jiného.

Poté, co jsme se potěšili absurdními příběhy, oznámil v katalogu, že i on se dopustil podvodu: některé tváře neodpovídají, na plakáty byli nastrčení příbuzní organizátorů. Ani samotné příběhy nejsou prosty falzifikátů.

Musím říci, že při odhalení tohoto druhého levelu podvodnického image mě přepadla melancholie.

Prodat Eiffelovku, to vzbuzuje jakýsi obdiv, i když třeba podvodník Lustig možná nebyl víc než kurážný hamižný člověk, haur bez zábran ublížit na své cestě někomu, kdo to nejmíň potřebuje.

Ale bezpochyby jeho trik je elegantnější než záměna informací v současném nepřetržitém proudu dat, další z tiskových chyb a pomýlení, které vznikají z nedbalosti, lenosti, lobbováním, stranickostí, z nedostatku autorské kázně.

Budiž /tímto fejetonem/ vzdána pocta podvodníkům starého typu

Fejeton o podvodnících by se dal korunovat přiznáním, že i autor ve svém líčení něco zfixloval: je to tak snadné a vy byste si aspoň chvíli mohli lámat hlavu, kde jste naletěli. Ale nestane se tak, myslím, že se to vůbec nehodí. Nic jsem si, aspoň protentokrát, nepřimyslel, čestné slovo.

Budiž jím vzdána pocta podvodníkům starého typu.

Poctivé řemeslo těchto přehledných zločinců vynikne jen ve světě, kde ještě existuje nesmíchaná pravda a lež. Snad právě proto, že si touto hranicí nebýváme jisti, posloucháme příběhy velkých podvodníků s jistou nostalgií.