Jiří Dědeček písničkář a publicista

Trochu místa zbývá i na učebnice, ale hlavně to nepřehánět. Kladu důraz na útulnost.

Ovšem čím je moje dvanáctiletá dcera třináctiletější, tím větší nepořádek tady vládne. Občas tedy využiji její nepřítomnosti (každý den dopoledne se někam ztratí, snad prý do školy) a trochu jí v pokojíčku uklidím.

To v podstatě znamená, že vyházím veliké množství kelímků od pribináčků a pudinků, obalů od bonbónů a různých pomuchlaných neidentifikovatelných papírků.

Minulý týden mi osud přál, dcera byla se školou na zájezdu ve Francii, a tak jsem měl na úklid dost času.

Chtěl jsem to vzít zgruntu, když tu koukám, na vrchu hromady je rukou psaný list podezřelého obsahu - to slovo, které mě udeřilo do očí, bylo "marihuana".

Doufám, že jsi tu marihuanu dobře schovala, aby tě na celnici v autobusu nevyhmátli, píše mé dceři nějaká kamarádka.

Zatmělo se mi před očima - co jestli ji proboha opravdu vyhmátnou!? Proč se se mnou krucinál neporadila, jak takovou věc nejlépe ukrýt!?

Ano, stydím se, opravdu tudy se ubíraly moje první myšlenky, zatímco podstata problému jako by mne míjela. Ovšem co já mám co mluvit?

Jaký jsem asi mohl být příklad svým dětem, když co mě znají, prozpěvuju si po pódiích Tuhle jsem byl u známejch / kouřila se tráva / všichni jsme se těšili / až si dáme páva…

Jenže sloka z prastaré odrhovačky je zcela vylhaná - nikdy jsem se vzdor péči kamarádů pěstitelů, překupníků a uživatelů nenaučil kouřit ani cigarety ani jiné drogy.

Přece si ty děti musely všimnout! Dodnes, i když se velmi snažím, nedaří se mi vůbec ani jen vdechnout blahodárný dým do plic.

Počátkem devadesátých let, kdy se o problému drog u nás sotva začínalo hovořit, vídal jsem při pobytech ve Francii nejrůznější své známé, tamější učitele, televizní pracovníky, redaktory, literáty, taxíkáře - vůbec tedy ne pouze teenagery, jak si ráno ve spěchu místo kávy dávají jednu takovou zvláštní cigaretku.

Když jsem se zpříma zeptal, klidně mi odpověděli. A možná jim přišlo legrační, jak na ně pod vlivem bolševické indoktrinace divně koukám.

Jak jsem řekl, vybavil jsem dětský pokoj roztomilým ikeovým nábytkem. Na červených poličkách mezi panenkami a plyšovými zvířátky jsou knížky Astrid Lindgrenové a videokazety s kreslenými pohádkami Maxipsa Fíka. Kladu důraz na útulnost.

Uklidil jsem a nic podezřelého mimo ten žertovný dopis už jsem nenašel.

A tak musím upřímně přiznat, že představa, že si moje třináctileté dítě o přestávce na školním dvoře vykouří se spolužáky jednu menší "troubu z Jericha", je pro mě méně děsivá, než kdyby družně v kolektivu vypilo láhev vodky nebo nějakého jiného sajrajtu, na který je reklam všude plno.

Koneckonců už za pět let jí bude osmnáct a bude mít šanci sama rozhodnout, čím si chce v životě škodit.