Petr Fischer redaktor BBC

I tento týden premiér potvrzoval, že jeho sebevědomí - alespoň to v podobě jungovské Persony, nebo-li masky, kterou veřejně vystavujeme světu - je opravdu téměř bezmezné.

Jeho vystoupení na ekonomickém fóru na Žofíně bylo v tomto směru dosavadním vrcholem.

Premiér nafoukle sděloval všem, že za osm let Česká republika dožene Evropskou unii, protože hospodářství do dvou let poroste o osm procent

Premiér nafoukle sděloval všem, že za osm let Česká republika dožene Evropskou unii, protože hospodářství do dvou let poroste o osm procent, pochopitelně jedině v případě, že vládu dál bude řídit Česká sociální demokracie.

Paroubkova vize až překvapivě kopíruje staré recepty Miloše Zemana, kterým se už ani nedá říct neokeynesiánské, protože předpona neo- v rychlém čase globalizace ztratila jakýkoliv význam.

Tak tedy: investice do infrastruktury a rychlá výstavba bytů, to budou dvě hlavní hnací síly českého růstu, jinak též recepty použité v řadě evropských zemí ve 30. letech minulého století. To vše budou zezadu podporovat masivní zahraniční investice.

Slabiny premiérovy představy

Tato sebevědomá představa premiéra má několik podstatných slabin. Jednou z nich jsou zdroje.

Paroubkova vize až překvapivě kopíruje staré recepty Miloše Zemana

Jiří Paroubek chce v infrastruktuře, především dálnicích, a bytech rozpustit příjmy z privatizace.

Teď to bude více než osmdesát miliard za prodej státního podílu v Českém Telecomu, v příští vládě by to mohlo být více než dvě stě miliard korun z případného prodeje elektrárenské společnosti ČEZ.

Premiér odmítá odkládaní peněz na důchodovou reformu a reformu zdravotnictví, které postupné stárnutí obyvatelstva zasáhne možná ještě silněji než systém penzí.

Zahraniční investice jsou slabina druhá.

Česká republika je sice podle společnosti Ernst & Young sedmou nejpřitažlivější zemí světa, co se zahraničních investic týče, ale růst objemu investic v posledních letech stagnuje.

Česko už také nemůže donekonečna spoléhat na to, že cizí firmy tu budou stavět montážní haly, které moderní ekonomice nepřinášejí nic víc, než pár set pracovních míst.

Přesto se premiér po návratu z Číny nejvíce chlubil tím, že Číňané v Česku možná brzy budou montovat televize.

To hlavní, co vláda podle domácích i zahraničních odborníků musí zajistit, je kvalita a dlouhodobější přínosy zahraničních peněz, které na českém území zůstanou.

Investice se musí zhodnotit co nejkomplexnějším způsobem, zhruba tak, jak to naznačuje hospodářská koncepce vicepremiéra Martina Jahna. Sociální demokraté ale k jeho vizím zůstávají až moc chladní.

Poslední a možná nejhorší slabinou premiérovy vize růstu, je bohorovné přehlížení všech potřebných reforem, které Česká republika potřebuje, ať je to uvolnění pracovního práva, reforma důchodů, státní správy nebo daňového systému.

A potom je tu jedna námitka širší: samotná čísla růstu, počty silnic a bytů ještě přece nic neříkají o kvalitě životě, svět už dávno zná i jiné ukazatele, jimiž se dá měřit úspěšnost vládnutí.

Lídr strany, která chce být v hlavním proudu reformujících se evropských sociálních demokracií, by to možná měl vědět.

Volební preference

Veřejné sebevědomí premiéra Paroubka dostalo tento týden další podporu v podobě průzkumu veřejného mínění agentury Factum.

Podle něj volební preference sociální demokracie po dlouhé řadě měsíců vyskočily nad dvacet procent.

Veřejné sebevědomí premiéra Paroubka dostalo tento týden další podporu v podobě průzkumu veřejného mínění agentury Factum.

Na první občanské demokraty ČSSD sice po řád ztrácí 11 procent, přesto zatím neoficiální volební lídr Jiří Paroubek v tisku vsadil na to, že příští vládu bude sestavovat sociální demokrat.

Dlouhodobý outsider voleb si v takové chvíli musí věřit, a jeho silná slova tak moc nepřekvapují, každopádně úspěch to určitě je.

Za pozornost stojí druhá část premiérovy odpovědi. Jiří Paroubek si totiž myslí, že příští sociálnědemokratický kabinet bude menšinový.

Znamená to tedy, že bude muset vládnou za podpory některé z dalších velkých stran, protože lidovecké hlasy, při vší úctě k systematické práci předsedy strany Miroslava Kalouska, stačit nebudou. Zůstává tedy vylučovací volba - buď ODS, nebo komunisté.

Vzhledem k nesmlouvavé kritice občanských demokratů, kteří na vládě nenechají suchou ani nit a velmi často používají tvrdý ideologický slovník, vypadá případná spolupráce ČSSD a ODS jako science-fiction.

Ale Paroubek z pražské radnice ví, že nic není tak horké, jak se před volbami vaří. Pokud bude po volbách skutečně volit on, možnosti tu jsou.

Bitevní pole tento týden premiér rozšířil i směrem ke komunistům.

Na cestě po Číně novinářům řekl, že spolupráci s komunisty se nebrání, ale dal si určité podmínky: komunisté se musejí uspokojivě vyrovnat se svou minulostí a musí otupit své nepřátelství vůči euroatlantickýcm strukturám.

I splnění těchto podmínek vypadá dost fantasticky, připomenu jenom plamennou řeč komunistického předsedy Miroslava Grebeníčka ne posledním sjezdu, která byla prošpikována odkazy na válečné štváče v Americe a NATO.

Ale Grebeníček je pragmatik a už několikrát pochválil stejnou vlastnost u premiéra.

V průběhu týdne se navíc komunisté předháněli v přesvědčování, že oni nikdy nebyli proti integraci v Evropě, šlo jim prý jen o nedostatečnou sociálnost tohoto procesu. A NATO? Ani to už není tak špatné, všechnu tu hrůzu dělají unilaterální neokonzervativní Američané.

Spolupráce levice

Spolupráce sociálních demokratů a komunistů, o níž premiér Paroubek mluvil podmíněně, probíhá už řadu let.

V průběhu týdne se navíc komunisté předháněli v přesvědčování, že oni nikdy nebyli proti integraci v Evropě, šlo jim prý jen o nedostatečnou sociálnost tohoto procesu

V parlamentu obě strany běžně hlasují spolu pro řadu sociálních zákonů, což není nijak překvapivé, vzhledem k programům a levicovému zaměření obou stran.

Horší je, že komunisté a sociální demokraté se vzájemně využívají při volbách do všech možných důležitých komisí a orgánů, a při hlasováních, kdy se názorově trhá vládní koalice, a to už není spolupráce čistě věcná, jak by řekl Grebeníček, Gross, Kavan nebo Paroubek, nýbrž spolupráce mocenská.

Mocenské sbližování sociálních demokratů a komunistů má také poměrně silnou podporu v obou poslaneckých klubech, kdyby tedy po volbách měla ČSSD možnost volby, komunisté jsou po ruce zcela jistě jako první.

Problém je snad jen v tom, že by Paroubek komunisty z psychologických důvodů nechtěl přímo ve vládě. A Grebeníček by už chtěl symbolické potvrzení moci, přestože je dost pragmatický na to, aby spoluvládl ze sněmovny.

Nic z toho ale zatím není aktuální. Volební prognózy vede ODS, která by pohodlně sestavila koalici s lidovci. A sociální demokraté zatím berou hlasy komunistům, kam se na čas odklonili voliči, nespokojení se Špidlovou a Grossovou vládou.

Existují i lidé, kteří mají silnější sebevědomí než Jiří Paroubek!

Paroubek k vítězství potřebuje sbírat voliče v táborech napravo od středu. Pokud se mu to nezdaří, bude mít Česko příští rok v červnu po dlouhých letech opět pravicovou vládu.

Bude-li premiér alespoň částečně úspěšný, začnou se naplňovat plány předsedy Grebeníčka, který Paroubka vyzval ke spolupráci na projektu autentického levicového vládnutí.

Existují i lidé, kteří mají silnější sebevědomí než Jiří Paroubek!