Petr Fischer analytik BBC

Důvody, proč tomu tak je, několikrát v parlamentu svým kouzelným způsobem shrnula současná ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Jedině lékař přece rozumí potřebám pacientů a dobře zná systém, v němž musí pracovat. Řečeno oblíbenou ministerskou zkratkou: lékaři vědí, o čem to je.

Ústava neříká, že zdravotní péči má nebo dokonce musí platit stát z daní, uložených na příjmy občanů a podniků

Ministryně Emmerová ví, že o zdraví lidí se musí postarat stát, tedy lékař v politické funkci ministra, a odkazuje na ústavu.

V Listině základních práv a svobod se tam praví, že: "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon."

A jsme u kamene úrazu. Ústava neříká, že zdravotní péči má nebo dokonce musí platit stát z daní, uložených na příjmy občanů a podniků. Mluví se tu o veřejném zdravotním pojištění, na jehož základě se bezplatná péče zajišťuje.

Lékařská péče tedy není vlastně zadarmo, každý si ji platí v pojištění, z čehož také logicky vyplývá, že platit se může jenom tolik, kolik se vybere.

Na určitou dobu si lze vzít úvěr, to dělá každý, ale ten se také musí někdy splatit a musí být zajištěno, aby domácnost, v tomto případě pojišťovny, měly dostatečnou hotovost na běžný provoz. A to je v Česku v posledních letech velký problém.

Ministři-lékaři jako by tohle nechtěli pochopit. I proto jsou pro ně největším nepřítelem pojišťovny, které vycházejí přesně z tohoto bodu. Ministr-lékař vidí největší ztráty v plýtvání pojišťoven, ne že by tu žádné nebyly, ale už méně se hovoří o plýtvání v nemocnicích a jinde.

snesitelná míra solidarity a potom, že platit se bude jenom to, na co si pojištění občané státu ušetří

Ministryně Emmerová to ve svých návrzích nijak výrazně nezměnila, pouze se náhodnou metodou pokusila škrtat a přidávat na jedné a druhé straně, aby jí to, teoreticky, nějak vyšlo, i když k deficitu blížícímu se alespoň částečně nule se ani náhodou nedobrala.

A co si občané mohou myslet o ministryni, která řekne - pokusila jsem se spočítat dopady přijatých opatření.

Vláda zalepovací strategii Milady Emmerové schválila, protože usoudila, že je lepší než nic, protože situace je tak vážná, že něco se prostě dělat musí. Ale její zdravotní koncepci vzala jenom na vědomí.

Není to jen ústupek blížícím se volbám, protože po nich může být koncepčně všechno jinak, ale je to i důkaz, že na její představě o reformě zdravotnického systému lze jen těžko stavět.

Současná koaliční vláda měla už tři ministry-lékaře, všichni tři byli z ČSSD, všichni tři připravili koncepci, která skončí kdesi v zapomnění. Ani vize Milady Emmerové nebude mít lepší osud.

Po příštích volbách začne celý kolotoč nanovo, bude se připravovat koncepce, která by nahradila krátkodobé škrty a přídavky vyváženější finanční politikou ve zdravotnictví.

Bude-li ministrem opět lékař, pak by si měl na ministerstvo vzít alespoň dobrého počtáře, znalého logiky finančních toků.

Už dnes je jasné, že i příští vláda bude koaliční, budou se tu vyvažovat politické zájmy, sociální ohledy, zájmy krajů, ale i tlaky zkušených lobbistů-lékařů.

Každý budoucí ministr zdravotnictví se na to musí dobře připravit a obrnit se proti demagogii všeho druhu. Možná i proto by bylo výhodnější, aby to nebyl lékař.

České zdravotnictví konečně potřebuje někoho, kdo bude mít trochu odstup, se kterým snadněji přehlédne terén, na němž budou platit dvě základní pravidla: snesitelná míra solidarity a potom, že platit se bude jenom to, na co si pojištění občané státu ušetří.