Jiří Dědeček básník a písničkář

Na svých cestách do Francie jsem si vždycky s přáteli zažertoval na účet společného souseda, který naše země odděluje - který blázen by si tak si přál strávit dovolenou v Německu...! Upřímně jsme se té představě smáli...

Dnes tady žijí všichni pohromadě a je jim v tomto městě dobře. Ale všichni vědí, že bez Turků by to nebylo ono

Když se dnes dívám v Berlíně z okna pronajatého bytu, vidím dva vchody do stařičké školní budovy. Kamenné průčelí je dosud poznamenáno střelami z druhé světové války, ty dva vchody jsou od sebe cudně vzdáleny.

Nad tím vpravo je nápis Dívky, nad tím druhým o dobrých sto padesát metrů vlevo stojí napsáno Hoši. Dnes už samozřejmě nápisy nad vraty nikdo nedodržuje, chumel dětí se ráno valí oběma vchody dovnitř a po poledni ven, bez ohledu na pohlaví a barvu pleti.

Někdejší Západoberlíňané říkají, že jsou to napůl němečtí a napůl turečtí školáci a že to takhle funguje už zhruba posledních dvacet let.

V Berlínském metru pijí víno ruští bezdomovci. Jsou velmi mladí, skoro děti, možná právě jejich dědové nadělali pár důlků do fasád zdejších domů. To všechno už se ale pomalu propadá do historie stejně jako myšlená čára berlínské zdi.

Dnes tady žijí všichni pohromadě a je jim v tomto městě dobře. Ale všichni vědí, že bez Turků by to nebylo ono.

I když pravá německá hospoda není špatná, přesto v Berlíně není nad turecké podniky! V nich bych byl ochoten strávit zbytek života, kdyby mne povinnosti otce a živitele rodiny nevázaly jinde. Teprve Turecko dělá Německo Německem.

V této souvislosti mě překvapila česká petiční akce proti vstupu Turecka do EU

My v Praze máme v Nerudovce zatím jen jednoho Turka, který v podhradí provozuje obchůdek. Je to taková první vlaštovka, ale nevede si špatně. Nenosí fez ani jatagan a svou víru nikomu nevnucuje. Prodává tu cukroví. Je sice trochu dražší, ale vzhledem k nesmyslným nájmům, které v Praze narozdíl od Berlína panují, to každý chápe.

V této souvislosti mě překvapila česká petiční akce proti vstupu Turecka do EU. Minulý týden mne s podpisovým archem na Národní třídě obtěžovalo několik českých přívrženců Vladimíra Putina (neumím si představit, komu jinému by začlenění Turecka doopravdy vadilo).

Ani mne moc nepřemlouvali a hned mi nabízeli arch k podpisu v domnění, že jako křesťan mám k moslemínům jasný a vyhraněný vztah. Začal jsem jim vyprávět, co jsem viděl v Berlíně, ale jejich vůdce si jen zhnuseně odplivl a šel s tím dokumentem otravovat jiné.

Bojím se, že ještě dlouho nebude mít o signatáře nouzi. Já se však už dnes díky Turkům cítím v Berlíně jako doma. Připouštím sice, že tamější jazyk se v drobnostech liší, ale jakési hluboké kulturní kořeny tam musí nalézat každý přemýšlivý Čech, i kdyby německy nedokázal sesmolit ani Dobrý den.

Mimochodem - do Berlína je to z Prahy blíž než do Ostravy, kde by to nebylo ono bez Vietnamců. Jenže to už bych začínal zase jiné vypravování...