BBCCzech.com | ČR | Týden v České republice

Bruselský summit Evropské unie označovaly noviny v titulcích jako "přelomový" - a ve zprávách média avizovala, že vůdčí politici pětadvacítky na něm budou řešit zásadní otázky, jako je rozpočet na roky 2007 až 2013, ale "zejména", "především" a "hlavně": francouzské a nizozemské odmítnutí evropské ústavy.

Vzpomeňme, jaké naděje do summitu vkládala "euroústavně dezorientovaná" česká vláda.

To očekávání mělo jistě racionální jádro: několik let občané členských států z úst bruselských i státních špiček poslouchali, že ústava je klíčový a nepostradatelný dokument, že její odmítnutí se jednoduše nepřipouští atd.

Proto může rychle přijatá kompromisní dohoda působit překvapivě: Ačkoli je ústava neplatná, když ji neschválí všichni, není prý "mrtvá", bude se pokračovat v ratifikacích, tlačit na jednotlivé země, aby ji přijaly, diskutovat - a za rok se to celé teprve probere, zváží, rozhodne se, jak dál...

Premiér Jiří Paroubek i ministr zahraničí Cyril Svoboda se k téhle strategii nepřekvapivě plně připojili.

Čas, zbývající do eventuelního referenda či do "ústavního summitu" chtějí využít k tomu, aby se EU začala jevit občanstvu jako "víc sexy" jako "pěkná nevěsta".

Upozorněme, že ony vkusné a hluboké příměry použil šéf české diplomacie.

Shoda ohledně ústavy se dá nahlížet ze dvou pozic. První je optimistická: Je dobře, že představitelé evropských zemí, kteří chtějí prohloubit integraci kontinentu, zachovali chladnou hlavu.

Ratifikace ústavy měla proběhnout v pětadvaceti státech, tak se zdá logické proces dokončit a neutíkat panicky po dvou prohraných bitvách.

Ústava se dojednávala jako složitý kompromis, obsahuje spoustu potřebných věcí, bylo by nezodpovědné hodit ji pod stůl, koneckonců, země, které ji teď odmítly či odmítnou si mohou referenda časem zopakovat.

Druhá, skeptičtější - chcete-li realističtější - pozice, však tu první v mnohém koriguje.

Zpráva z Bruselu se totiž dá vykládat ne pouze jako rozumné vyčkávání, ale taky jako bezradnost: Teď vůbec nevíme, jak se situací naložit, počkáme rok a ona už se nějaká strategie vyvrbí...

Skeptik může dál právem namítat, že citovaný přístup především zásadně ovlivní výsledky a průběh dalších referend: lidé se k nim nebudou obtěžovat, nebudou chápat, k čemu že jim euroústava je.

Stačí uvést český příklad: podle posledního průzkumu agentury STEM by pro ústavu hlasovalo jen 42 procent Čechů, v dubnu to bylo 62 procent.

Kdyby politici mluvili jasně, pak by měli voliči možná dojem, že je třeba adekvátně reagovat - bruselské "řekneme si to za rok" má přesně opačný efekt.

K tomu lze přidat další argumenty: ve vystoupeních politických špiček není prakticky žádná sebereflexe, žádné zamyšlení nad selháním politických elit, které o potřebě evropské ústavy nedokázaly veřejnost přesvědčit.

Co vlastně krach dokumentu ve Francii a Nizozemsku znamená? Nevzala si Unie příliš velké sousto, ať už máme na mysli rozšíření nebo rychlou a hlubokou integraci?

Jaký je dnes smysl Unie? Nezpůsobí snaha pokračovat v ratifikaci víc problémů než užitku?

A dále: Je správné, aby se o základním dokumentu jednotné Evropy hlasovalo tak dlouho, dokud jej unavení občané s nějakým nízkým rozdílem hlasů neschválí?

Řečeno "lékařským příměrem", Evropa neudělala novou diagnózu, ale chce pokračovat v léčbě, na níž několik pacientů reaguje zvracením a křečí.

Daleko srozumitelnější by snad bylo léčbu zastavit, pacienta tzv. stabilizovat (což znamená vyřešit například krizi kolem financování, která se naplno projevila při debatě nad unijním rozpočtem), všechno znovu prozkoumat a teprve pak se rozhodnout, jak dál.

Česká vláda zatím tyto "skeptické" argumenty přechází, stejně jako politické komplikace doma.

Premiér Jiří Paroubek prosazuje ratifikaci ústavy, ačkoli ví, že zákon o referendu nemá šanci na přijetí, stejně jako nemůže být úspěšné hlasování v parlamentu (aspoň pokud některá ze stran neobrátí svůj postoj o 180 stupňů).

Ví to, protože už mluví o referendu v roce 2007, tedy za jiné vlády. K čemu je takhle neupřímná politika?

Šéf české sociální demokracie Stanislav Gross ve středu prohlásil, že ministerský předseda Paroubek by měl být také kandidátem strany na premiéra ve volbách do Sněmovny v roce 2006.

Oznámil tedy něco, co už všichni věděli, protože sociálním demokratům prostě nic jiného, než sázka na Jiřího Paroubka nezbývá.

Podle různých průzkumů a šetření si premiér vede dobře: vyhoupl se na třetí místo v žebříčku popularity politiků, což sice vůbec nic neznamená (Gross stál na nejvyšších příčkách dlouhá léta), ale dobře to působí.

Sociální demokracii se však taky začaly zvedat preference: podle agentury STEM by ji na počátku volilo 15 procent lidí, což je zhruba tří a půl procentní nárůst, další výzkumné středisko, CVVM, publikovalo dokonce ještě lepší čísla.

K tomu se přidalo i ocenění ze strany opozice: šéf ODS Mirek Topolánek o Paroubkovi obdivně pohovořil jako o "buldozeru" české politiky.

Spokojeni jsou i politologové: po nezralém Grossovi působí Paroubek jako rozhodný člověk, dovede si zjednat autoritu, není to "profláknutá" tvář, ale zároveň je "otřískaný" z regionální politiky.

Je běžné, že společnost vysoce hodnotí politika, který do vysoké funkce teprve nastoupil, nota bene po vleklé vládní krizi.

Pokud se vyjadřují sympatie Paroubkovi, dává se tím často najevo, že by nové koště mělo dostat šanci, aby dobře zametalo.

A pokud stoupají katastrofálně snížené preference sociální demokracii, může to být zase výraz úlevy, že úmorná koaliční válka a trapná epizoda s Grossem skončila.

A ještě je tu jedna věc, v níž má Paroubek štěstí: úspěch opoziční ODS se neopírá o dvakrát výrazné politiky, strana za něj z velké části vděčí tomu, že od časů Miloše Zemana proti sobě neměla výrazného sebevědomého protivníka.

Vladimír Špidla byl příliš pohlcen rozkladem ČSSD, Gross zase rozkladem své dosud hvězdné kariéry.

Není divu, že po těch dvou připadá Mirkovi Topolánkovi ambiciózní Paroubek, který si se spoustou věcí neláme hlavu a nová role ho zjevně baví, jako "demoliční stroj".

Paroubkova politika sice vypadá rasantně, ale zatím toho moc nevyřešil, spíš prokázal nadobyčejnou schopnost uzavírat jakési "průběžné kompromisy": s prezidentem, s nímž se dostal do ostrého sporu, který skončil do ztracena, s ministryní zdravotnictví a současně s odboráři i předsedou lékařské komory, s liberálním a zároveň s levicovým křídlem sociální demokracie.

Jeden z českých politologů Paroubka nazval Davidem Copperfieldem české politiky: nechává problémy zmizet, ale nakonec se může snadno ukázat, že jsou pořád tam, kde byly předtím, že pouze publikum propadlo chvilkové sugesci.