Čestmír Klos redaktor časopisu Euro

Ještě štěstí, že se zborcenou harfou mám už vyrovnané účty zminula, a tak mne zvuk strhané struny už nedokáže tolik rozladit.

Zborcená harfa mi nejprve otevřela a vzápětí nekompromisně zavřela kouzelný svět televizního hudebního pořadu, který se v kulturní absurditě hloubi sedmdesátých let chvíli docela úspěšně pokoušel o nemožné - o kritickou reflexi všech odnoží soudobé populární hudby, navíc postavenou na živých syrových projevech všech účinkujících.

Jmenoval se Písničky pod rentgenem a psali jsme ho a posléze i moderovali s kamarádem a spolupracovníkem z časopisu Melodie Františkem Horáčkem.

Franta byl velice vtipný, pohotový, znalý, a tím pádem často nekompromisní recenzent. Proto dobře znal ten pocit potkat rozkuráženého umělce, jemuž rozcupoval nějaký kasovní singlový trhák.

Já jsem se až do září roku 1983, kdy naši redakci obsadila režimem vyslaná bojůvka, svou redakční prací spíš stylizoval do jakési chodící značky Melodie. To se mi to setřásaly všeliké rozezlené spršky, když jsem za sebou měl velice erudovaný externí autorský tým!

A tak až Zborcená harfa, udělovaná v Písničkách pod rentgenem exemplárnímu uměleckému propadáku, mi dala pocítit, čím se platí za odvahu kritizovat pokleslost.

Nápad se Zborcenou harfou coby uměleckou anticenou jsem si hýčkal několik let. A tak když se naskytla příležitost předložit námět hudebního pořadu, jeho spoluautoři, vedle Františka ještě režisér Rudolf Růžička, si ho osvojili, jinak by se mnou nevydrželi.

Přesto jsem to byl já, kdo chtěl Harfu před premiérou stáhnout. Pořad měl šanci zveřejnit desítky opomíjených skupin a zpěváků, vtipnou formou prosazovat kritické myšlení a vůbec spoustu pozitivních věcí, a negativistická Zborcená harfa mu byla najednou jako koule na noze.

Zkušení matadoři varovali: "S každou přidělenou Harfou přibude několik nepřátel. Každý 'odměněný' má někoho známého 'nahoře'. S Harfou nepřežijete třetí pokračování!"

Jenže dramaturg přes Zborcenou harfu pořad prosadil a bez ní bychom si všechno mohli zase zabalit. Soudruzi nahoře si zřejmě představovali, jak budeme tepat západní nešvary.

Tepali jsme však pokleslost a nešetřili jsme ani zasloužilé umělce. Třetí pokračování jsme i tak přežili. Třinácté už ne.

Od posluchačů jsme nakonec dostávali tisíce dopisů, skoro v každém byl názor. Jen "zborcení harfenisté" ani členové jejich realizačních týmů nepolemizovali. Jedni se tomu s lehkým srdcem poddali, protože jim to v kariéře nijak nevadilo, druzí jednali v zákulisí.

A to nám v televizní kariéře docela překáželo - navždy skončila.

Přestože v době před peoplemetry se divácká úspěšnost měřila na obdržené dopisy a naše plné banánovky patřily k těžkým vahám.

I teď se mnozí snaží svým vlivem omezit kritiku. Zejména když se odvážíte kritizovat ty mocné. A někoho se i teď občas zdaří "dobrým slovem mířeným na dobrou adresu" umlčet.

Dříve nepoznaným fenoménem jsou nyní ovšem dopisy vysokých úředníků, někdy i manažerů - už jim příliš nefunguje palec obrácený dolů, a tak se především snaží osobu kritika znectít.

Kdo by se však páral s tím hledat protiargumenty? Zborcená harfo, co je větší ponížení?