Miloš Rejchrt evangelický farář

"Ta závora tam zase bude," pravil starší muž a lapidárně tak shrnul, co od vstupu České republiky do Evropské unie očekává.

Evropa je prostor, kde běsové a běsíci nenávistí a temných vášní v minulosti řádili až do konečných řešení a téměř posledních bitev

Potkal jsem ho před dvěma lety více méně náhodou a v rozhovoru jsme chvíli setrvali.

Byl od Mělníka a pamatoval toho hodně. Zažil v roce 1938 po záboru Sudet přetnutí silnice hraniční závorou, která za Liběchovem oddělila zbytek Československa od Německé říše.

Namítal jsem mu, že tak to nebude nejen u Mělníka, ale ani u Rozvadova, vždyť Evropská unie nás otevírá světu a před rozpínavostí velkých státonárodů malé země chrání.

Moc jsem ale nepochodil. Ten člověk měl svou zkušenost, k ní patřily obavy z Němců jako takových; Evropská unie podle něj je jenom past, nejdřív nás omezí všelijakými závorami, samostatnost oklestí a skončíme jako protektorát.

Připomněl mi tehdy ten dobrý muž, že nežijeme jen žhavou současností, ale žijeme také z minulosti; hlavně z toho, jak jsme ji zpracovali, jaké úzkosti, strachy a očekávání se do nás zasunuly, aniž si je připouštíme nebo vůbec o nich víme.

Evropa je prostor, kde běsové a běsíci nenávistí a temných vášní v minulosti řádili až do konečných řešení a téměř posledních bitev.

Jak známo už z Bible a z Dostojevského, běsy lze pouze vymítat, ale vyhubit ne - přemístí se, na chvíli třeba utichnou a trpělivě číhají, koho by zase posedli.

A když posednou, v minulosti osvědčené exorcismy nezabírají, neboť běsové rádi mutují.

Stalo se tedy, že francouzští komunisté, zapřísáhlí odpůrci Evropské ústavy, někdejší heslo "proletáři, spojte se" zmutovali dnes ve slogan "vyrábějme francouzsky".

Sotva lze za vícesložkovým francouzským "non" najít jasnozřivost lidu, který zabedněným bruselským byrokratům udělil lekci: mnohem více bylo toto odmítnutí výsledkem emocí, touhy po návratu k jistotám, které jako by v minulosti byly, strachu z islamismu a vzteku na Chiraka.

Hodně se ve francouzském a holandském "ne" ozývala struna národní identity, obrana národních zájmů: francouzské sociální vymoženosti Francouzům, Holandské peníze Holanďanům, Evropě ne.

Odpor k evropské ústavě nebyl vyjádřen ve jménu "ano" k nějakému jinému, lepšímu textu. Však také jiný text není a jen tak nebude.

Na tom odmítnutém zástupci vlád a parlamentů patnácti členských zemí a třinácti kandidátských rok a půl pracovali a žádný demokratický deficit při tom patrný nebyl, naopak spíše přebytek.

Odpor k evropské ústavě nebyl vyjádřen ve jménu 'ano' k nějakému jinému, lepšímu textu. Však také jiný text není a jen tak nebude

Všechny země se mohly ústy svých téměř pěti set demokraticky volených zástupců k návrhům vyjadřovat a své předkládat, což také dělaly, a nesouhlas byl znovu a znovu dojednáván.

Zkrátka lepší text evropské země zplodit nedokázaly a v atmosféře houstnoucího národního ochranářství už nedokáží.

Jeden z francouzských rozhodných zastánců "ano", jezuita Pierre de Charentenay, ještě před hlasováním napsal: "Unie má teď hodně členů, jejichž různost představuje veliké bohatství, ale také zdroj nesouladu, který se stále obtížněji zvládá. Bez ústavy hrozí unii rozpad anebo zablokování na desetiletí."

Takže kdo ví, možná ten starý pán od Mělníka tušil správně: vidina jednotné Evropy se rozplývá, běsové národních zájmů ožívají a nějaké závory zase přibudou.