Robert Müller pedagog a teolog

Řekl bych, že někde mezi těmito mezemi se teď odehrávají úvahy o právě skončené soutěži České televize.

Zádrhel je ovšem už v tom, jak právě se uzavřevší cyklus pořadů označit. Byla to soutěž, nebo průzkum veřejného mínění, sociologický výzkum, nebo snad skrytá reklamní akce Lucemburského velkovévodství, jak se nakonec ukázalo?

Finálový večer jasně ukázal, odkud své povědomí namnoze bereme, když k jednotlivým finalistům běžely jejich 'spoty'

Nechme tyto úvahy na okamžik stranou a podívejme se na něco "úplně jiného". Totiž - byl tento projekt (toto označení je snad dostatečně neutrální) opravdu v něčem jiný, odlišný od ostatní televizní zábavy? Myslím, že nebyl.

Ani přítomnost sportovního redaktora, který posiloval dojem soutěživosti, není v posledku ničím zvláštním. S nasazením sice představoval dílčí výsledky, běhal nahoru a dolů mezi advokáty nominovaných, prokázal velký cit pro hru, kterou dobře četl, dokonce i koncovku, naši odvěkou bolest, zvládl.

Jenže právě úvaha "je to vlastně skóre, ale ve společenském pořadu, lidi to nečekají, dáme tam sporťáka" zcela zapadá do běžného pojetí televize, do její potřeby ilustrovat.

Takových ilustrací ovšem bylo více. Setkali jsme se s mnohonásobně do sebe zapletenou mocí obrazu. Výsledky představovaly obraz, který si o deseti kandidátech tvoříme my, diváci.

Ten ovšem závisí na tom, jak jsme je kdy viděli. Pochopitelně, jsme přeci v televizi.

Finálový večer jasně ukázal, odkud své povědomí namnoze bereme, když k jednotlivým finalistům běžely jejich "spoty".

Vzhledem k tomu, že jediným žijícím mezi nimi byl Václav Havel, přišly ke slovu fotografie, dopisy (text ukazovaný v obraze!) a dramatizace. Neviděli jsme tedy dotyčné, ale herce, kteří je představovali.

Toho si diváci nepochybně všimli. Nebylo by na tom nic divného, žánr hraného dokumentu je docela obvyklý způsob zpracování historie.

Česká televize teď, zřejmě mimoděk, stvrdila, že ideologický zákal u filmaře nevadí

Nejsem si ale jist, že si všimli filmů, ze kterých bylo citováno. Ty totiž vznikaly vesměs v době minulého režimu, který měl, jak známo, jasno v tom, která historie je ta pravá.

Obzvláště se to týká husitské trilogie Otakara Vávry. I když si přiznáme, že historie se k nám dostává formou vyprávění, které nutně záleží na úhlu pohledu, přesto bychom neměli rezignovat na to, že se vypravěč na události skutečně dívá a nevypráví podle papíru, který mu připravili ti, co to vidí "správně ideologicky".

Možná si ještě vzpomeneme, jaké pozdvižení vyvolalo vyznamenání pana režiséra při příležitosti 28. října za "dlouhodobý přínos české kultuře".

Česká televize teď, zřejmě mimoděk, stvrdila, že ideologický zákal u filmaře nevadí.

Žehráme-li na bídné historické povědomí českých žáků a studentů, viděli jsme právě, "live", kde a jak vzniká.