Adam Drda analytik BBC

Letos v lednu se rozhodla opatření "pozastavit". Česká republika proti tomu protestovala, neuspěla, ministr zahraničí Cyril Svoboda si jen vymínil, že unie po půl roce svou politiku vůči Havaně překontroluje.

V analýze, hodnotící letos v dubnu první český rok v EU, jsme psali, že unie obnovila s Kubou diplomatický provoz - a přesně o to Fidelu Castrovi šlo.

A "jestli (Cyril Svoboda) opravdu zabodoval, nebo jen na dálku pořádal inscenaci pro české publikum, (...) uvidíme v červnu." (z textu Daniela Kaisera, 29. 4. 2005)

Sankce zůstávají pozastavené, aniž by se na Kubě něco zásadně změnilo

Ohlášené červnové jednání ministrů zahraničí se tedy konalo a výsledek je dost rozpačitý. Sankce zůstávají pozastavené, aniž by se na Kubě něco zásadně změnilo.

Když se v Havaně sešli koncem května představitelé opozice, nechal Fidel Castro vyhostit některé zahraniční politiky a novináře, kteří na akci přijeli, včetně českého senátora Karla Schwarzenberga.

Jak připomněl ministr zahraničí Cyril Svoboda, "byl dokonce vyhnán i pracovník jedné firmy, který přišel se šroubováky opravovat nějaké skříně".

Výsledek jednání "pětadvacítky" lze tedy interpretovat následující absurdní větou: "překontrolovali jsme pozastavení sankcí a došli k závěru, že na 'ostrově svobody' je vše při starém, a tak necháme sankce dál pozastavené." - Nemá to žádnou logiku, kromě logiky kompromisu.

České diplomacii slouží ke cti, že otevřela diskusi k tématu a že spolu s několika zeměmi, s Německem, Dánskem, Švédskem, Polskem a Slovenskem prosadila například proti "smířlivému" Španělsku "tvrdší" unijní komuniké. Ale to je tak všechno.

Cyril Svoboda prezentuje jako úspěch následující. Za prvé: Učinili jsme z lidských práv první téma jednání všech reprezentantů EU, kteří budou na Kubu jezdit. Každý, kdo tam oficiálně pojede, musí tu otázku nastolit.

To ale výjimečný úspěch není, to by mělo být normální - k obhajobě lidských práv a jejich nedělitelnosti se přece hlásí všechny členské země.

Lidská práva a vztah k totalitnímu systému dost dobře nemohou být předmětem kompromisu

A jestli se k tomu dosud hlásily jen formálně, jak se prokáže, že svůj formální přístup změnily?

Neskončí to spíš tak, že při jednáních bude otázka lidských práv nastolena, pak se ukáže, že to nikam nevede, a pojede se vcelku nerušeně dál?

Druhý Svobodův argument zní: Unie žádá, aby nikomu nebyla činěna potíž při cestách na Kubu, a vyžaduje reciprocitu.

To sice vypadá docela dobře, ale potíž je, že Castrův režim podobné výzvy - pokud se mu to hodí - prostě ignoruje. Kubánští politici vědí, že unie bude s největší pravděpodobností zase jenom štěkat (odsoudí verbálně různá omezení svobod), ale nekousne.

Šéf české diplomacie říká, že měl možnost buď odsouhlasit kompromisní pozici, tedy přitvrzení - anebo usnesení vetovat, což by znamenalo pokračování měkké politiky.

Svoboda má, pokud jde o taktiku, nepochybně pravdu - lepší přitvrzení, než nic.

Zároveň ale výsledek hodně vypovídá o Evropské unii. Například ukazuje, že na společnou zahraniční politiku je opravdu dost času.

Lidská práva a vztah k totalitnímu systému dost dobře nemohou být předmětem kompromisu.

A klade-li na ně česká zahraniční politika důraz, označuje-li je dokonce za jednu z priorit, pak musí včerejší závěr nutně vnímat jako prohru.