Adam Drda analytik BBC

Má význam pro několik konkrétních lidí, jimž - snad - otevře cestu k majetku po předcích, který jim stát kdysi ukradl.

V obecnější rovině je ale důležité i pro vnímání práva v české společnosti.

O co přesně jde: Podle části zákona o půdě nebylo možno vrátit v restitučním řízení nemovitost, která je opatřena citovanou nálepkou.

Blokace měla trvat do té doby, než - někdy, v budoucnu - vzniknou nové zákony, které správu a ochranu kulturních památek specielně upraví.

Připomeňme, že přídomek "národní" v Česku dlouhá léta automaticky omezoval nebo "pokrýval" porušování /nejen/ vlastnických práv.

Dlouhé roky je ale parlament nepřijal a ústavní soud argumentuje tím, že k takovému počinu české legislativce taky vůbec nic nenutilo: právě proto se restituentům děla křivda, proto byla pasáž zákona diskriminační.

Podle stávajících podmínek rozhoduje navíc o statutu "národní kulturní památky" vláda, která tak mohla - jako se to stalo v případě hradu Kokořín - dokonce svým rozhodnutím zasáhnout do probíhajícího restitučního řízení.

První věc, které je třeba si všimnout: celých třináct let tento problém většině českých politiků a podstatné části justice nevadil, ačkoli šlo o zjevnou nespravedlnost, odporující zásadám, o něž se opírá český právní stát.

Ministerstvo kultury se sice pokusilo věc upravit, ale teprve před zhruba třemi roky, přičemž neuspělo v parlamentu.

Autor této poznámky nezná causu hradu Kokořín do všech podrobností, ale podle všeho je třeba ocenit okresní soud v Mělníku, který případ řeší a který Ústavnímu soudu konečně navrhl, aby diskriminační část zákona o půdě anuloval.

Druhá věc: proč vlastně blokace tak dlouho zůstávala v platnosti?

Do značné míry je to pozůstatek totalitního myšlení, přičemž nejde jen o nechuť vůči šlechtickým rodům, ale taky o představu, rozšířenou v politické sféře stejně jako v celé společnosti, že když se něco orazítkuje jako "národní", musí jít ostatní ohledy stranou.

Připomeňme, že přídomek "národní" v Česku dlouhá léta automaticky omezoval nebo "pokrýval" porušování /nejen/ vlastnických práv.

Po vyhnání Němců dostávali jejich majetky do užívání "národní správci", po celou dobu totalitního režimu nesly ukradené firmy název "národní podnik"...

Po vyhnání Němců dostávali jejich majetky do užívání "národní správci", po celou dobu totalitního režimu nesly ukradené firmy název "národní podnik"...

Z některých zámků či hradů, které komunistická správa nenechala spadnout, se tedy nakonec staly "národní kulturní památky".

Dosud rozšířené přesvědčení, že něco takového je třeba udržovat za každou cenu ve vlastnictví státu nebo jeho institucí či samosprávy je přitom absurdní.

Slovo "národní" má v dané souvislosti jediný smysl: jde o památku výjimečného významu, které je také třeba věnovat výjimečnou pozornost a nedovolit, aby ji někdo zničil nebo zašantročil.

Příslušná ochrana ale nerozlišuje, kdo je vlastník, takže soukromník se musí starat stejně zodpovědně jako stát.

Kuriózní také je, že většina hradů a zámků nese pouze označení "kulturní památka" - a na takovou se žádná blokace nevztahovala.

Soukromého vlastníka tak mají například hrady Český Šternberk nebo Kost, ale u Kokořína to byl dosud problém. Proč jeden objekt neměl označení "národní" a druhý ano, není jasné.

Kvůli památkové hodnotě? To asi ne.

Například silueta středověkého hradu Kost se významně nezměnila od 14. století - naproti tomu Kokořín, "národní kulturní památka" od 17. století pustl a do současné podoby byla zřícenina přestavěna v letech 1911-1918.