Pavel Klusák hudební kritik a scénárista

Pod tím pojmem si představuji to, že když už vás jednou něco napadlo, je trochu pravděpodobnější, že to napadne i mě.

Někdo prostě zbořil hráz nedosažitelnosti a myšlenka, pocit, přání či představa se ocitla v oběhu.

Rezonance, při níž vzdálené mozky začnou ladit na téže frekvenci, se však nemusí týkat jen tvůrců, stejně dobře se může hromadně probouzet i publikum.

Tak se v posledním roce a půl stalo, že náhlý zájem přivedl do popředí ty, kteří tu byli a hráli už dlouho, klidně, bez nároku na velkoslávu.

Možná je logické, že v době nepochopitelných technologických možností a úderného marketingu nových rafinovaně přitažlivých hvězd, začali některým z nás chybět ti nejprostší muzikanti.

Tak se v posledním roce a půl stalo, že náhlý zájem přivedl do popředí ty, kteří tu byli a hráli už dlouho, klidně, bez nároku na velkoslávu

Písničkáři bez dokonalého hlasu a s jedním akustickým nástrojem. Básníci a tuláci, ale především naturščici.

Česko tohle poznalo s Radůzou, která se objevila v tu správnou dobu, aby upřímně překvapená sledovala, jak její tahací harmonika zajímá čím dál širší publikum a jak si ji jako alibi bere Akademie populární hudby.

Světové Radůzy, přiznávám, poslouchám mnohem fascinovaněji než ji.

Talent kalifornského mladíka jménem Devendra Banhart je ještě výraznější než jeho příběh: svobodomyslný kluk odešel z umělecké školy, nějaký čas žil jako bezdomovec a aby nezapomněl písně, které si vymýšlel, natáčel je třeba na telefonní záznamníky přátel.

Když si ho vzal na starost Michael Gira z kapely Swans, Banhart na jeden studiový zátah vyklopil písně, z nichž zatím byla sestavena dvě alba. Spory probíhají snad jen kolem toho, které z nich je lepší.

Ve stejné době jako Banhart se objevila jeho kamarádka Joanna Newsom, dívka, která se místo kytary doprovází na harfu.

Někdy jsou závažní jako Dylan, někdy mají hravost Plíhala. Sklízejí úspěch svými debuty, ale jsou zralí, hrají už delší dobu, jen neměli ambici vydávat desky.

Anglie teď takhle opatrně poznává Emilianu Torrini, napůl Italku, napůl Islanďanku, od které si dřív tu a tam vzaly hit popové jedničky ráže Kylie Minogue - ale jak se ukazuje, její soukromé hraní s kytarou má výživnější sílu.

Myslím, že návrat písničkářů a písniček signalizuje obecnější návrat od tvůrčí sekané k soustředění, homogennosti, jednomu stylu

V klipu vidíme Emilianu jako loutkářku, Devendra Banhart pokreslil všechny obaly svých desek: i tady pokračuje ruční práce, kterou za jejich muzikou cítím.

V balíčku karet, které se neustále míchají v dlouhé hře hudby, se právě ocitl navrchu čistý základní tvar písničky. Myslím, že se dá pochopit, proč, a tohle podezření je na tom to nejzajímavější.

V době velkých kombinatorik, zvukových a stylových koláží, prolínání mrtvých se živými, afrických sborů s bicími automaty a mixů všeho se vším, se v nás vytvořil hlad po čistém tvaru.

Nedívat se aspoň chvíli na koláž, pustit z ruky přepínač programů a zírat na nerozstřižené plátno z jednoho kusu: nedává to smysl?

Myslím, že návrat písničkářů a písniček signalizuje obecnější návrat od tvůrčí sekané k soustředění, homogennosti, jednomu stylu.

Pořád na nás útočí atributy doby s předponou post-: při poslechu Joanny Newsom se ale můžeme cítit součástí nového pre-.

Aneb, jak zpívá Devendra Banhart: "Je to divný, paní Luno, jak se pořád měníte - ale koneckonců to my všichni."