Petruška Šustrová novinářka

Úplně to se mnou škublo - vůbec se mi to nelíbilo. Dokonce jsem na chvilku oněměla, ale než jsem si dala dohromady argumenty, mluvilo se už o něčem úplně jiném.

Může vůbec EU nabýt nějaké jednoty politického organismu, když každý mluvíme jiným jazykem?

Cestou domů jsem pak nad tím přemítala. Každý jazyk má přece za sebou ještě další síť nevyslovených vztahů a nápovědí - je-li něčí mateřštinou čeština, určité ví, co znamená "ententýky dva špalíky" nebo Smolíček Pacholíček nebo Jezinky.

Těžko to ale bude vědět Ital, protože v dětství slýchal a později čítal něco docela jiného.

Jazyk také svébytně utváří způsob myšlení: Angličané nebo Skoti při přátelském posezení nemají ve zvyku vést nekonečné mírně dadaistické úvahy, s jakými se běžně setkáváme v české hospodě a z nichž organicky vyrostla tvorba takových českých literárních velikánů, jako byl Hašek nebo Hrabal.

Jazyk má prostě s národní povahou víc než je na první pohled zřejmé.

Jenže: platí to ještě ve světě, kde už převážná část mladé generací nečte? Bez zprostředkování literaturou a bez toho, jak se ona národní literatura odráží zase zpátky v jazyce a způsobu řeči, přece z jazyka zůstane o málo víc než jen hospodské žvanění.

A že mladí lidé moc nečtou, a pokud čtou, tak rozhodně ne klasickou literaturu, ale daleko spíš časopisy nebo něco na internetu, je přece obecně známo.

Jazyk má prostě s národní povahou víc než je na první pohled zřejmé.

Mé úvahy se kdovíjak přenesly k Evropské unii. Může vůbec nabýt nějaké jednoty politického organismu, když každý mluvíme jiným jazykem? A kolik z nás je schopno se naučit nějaký jiný jazyk jako svůj vlastní? Většina nejspíš ne.

Vybavila se mi v mysli jedna debata, při níž se pět lidí prostě nemohlo domluvit jinak než německy. Byla to strašlivá debata - nikdo z nás neuměl německy tak dobře, aby se mohl vyjadřovat opravdu přesně, a podle toho vypadaly i argumenty.

Přes veškerou dobrou vůli a snahu to skončilo u základních pravd o dobru a zlu: jakmile jsme zabrousili na složitější téma, zabředl někdo do neporozumění. Náš společný jazykový práh byl příliš vysoký a my jsme přes něj jen klopýtali.

Doklopýtala jsem domů a posadila se k počítači, abych ještě zkontrolovala poštu, než se uložím do postele. Myšlenka na nějaký jednotný jazyk mi ale nedávala pokoj. Který by to asi byl? Že by čínština, když je Číňanů nejvíc?

V duchu jsem ale sázela spíš na angličtinu, Amerika je bohatá a anglicky se jako druhému jazyku učí asi nejvíc lidí.

Uléhala jsem s vidinou, jak miliony lidí zmateně šermují rukama a pokoušejí se dohodnout, jenže jim chybí slovní zásoba i zběhlost, dokonce se mi o tom i zdálo.

Ráno bylo jako obvykle moudřejší večera a kromě toho svítilo slunce.

Uvědomila jsem si, že jednotný jazyk nikdo nenařizuje a nejspíš ani nařizovat nebude. Pro jistotu jsem se ale rozhodla, že si ve slovníku najdu, jak se anglicky řekne "zmatení jazyků". Pro všechny případy.