Adam Drda analytik BBC

Zadostiučinění vychází z následujícího: "Já jsem byl nepřetržitě okřikován: Klaus je blázen a extremista a myslí úplně izolovaně od zbytku světa. Já jsem trpělivě říkal, že to není pravda, a teď se ukáže, že dvě základní ... země většinou hlasů řeknou, že na to mají stejný názor". Sdělil český prezident o víkendu v televizním rozhovoru.

K čemu kampaň povede, je nejasné, protože i kdyby došlo k přijímání euroústavy, nepůjde pravděpodobně vyhlásit referendum ani dokument schválit v parlamentu

Je to docela "silné tvrzení" - o motivaci francouzských a nizozemských voličů se dá dlouho spekulovat, zdá se ale, že přinejmenším motivy francouzských odmítačů se od názorů hlavy českého státu poněkud lišily.

A podobně se dá rozebírat, co přesně o ústavě prezident v minulých měsících říkal, co z toho byla pravda a zda mu jeho kritici vytýkali spíš fakt, že ústavu nepodporuje, nebo spíš to, že mnohé jeho výroky jsou lidově řečeno přepísknuté a nemají oporu v ústavním textu.

Ale to už je jedno: kdyby Václav Klaus řekl, že cítí nikoli "zadostiučinění", ale přímo "uspokojení" nad tím, že se do věčných lovišť odebírá dokument, vůči němuž se vymezoval slovy "jsem stoprocentně proti", bylo by to zcela pochopitelné.

Když si politik něco z plného srdce a rozumu nepřeje, proč by se neradoval, když to padne?

Důležité teď je, že současné prezidentovy názory na evropskou situaci se jeví jako racionálnější, než je názor vlády.

Zásadní otázka: pokračovat v ratifikaci nebo ne? Logická odpověď je ne, protože to nemá smysl. Nejde jen o právní argumenty, o to, že ústava potřebovala výsledek 25:0, jinak prostě nemůže vstoupit v platnost.

Jde i o to, co odmítnutí "základního zákona unie" ukázalo: mezinárodní politika si vzala příliš velké sousto, chtěla rekonstruovat stavbu, ale nedokázala přesvědčit nájemníky, že se jim v ní bude líp bydlet.

To nevypovídá nic o tom, že projekt byl hodný zatracení a že líp bude bez něj, ale je to jasné politické selhání.

Český ministerský předseda Jiří Paroubek chce v ratifikaci ústavy přesto pokračovat. Neříká proč, ale chce spustit "vysvětlovací kampaň".

Vláda na ní hodlá uvolnit 200 milionů korun. Jiří Paroubek opět neříká proč. To je Česká republika skutečně tak bohatá země?

Mezinárodní politika si vzala příliš velké sousto, chtěla rekonstruovat stavbu, ale nedokázala přesvědčit nájemníky, že se jim v ní bude líp bydlet.

K čemu kampaň povede, je nejasné, protože i kdyby došlo k přijímání euroústavy, nepůjde pravděpodobně vyhlásit referendum ani dokument schválit v parlamentu - prostě k tomu nebude dost hlasů.

Paroubek čeká, na čem se usnesou evropské politické špičky - to je sice pochopitelné, ale asi by to nemělo znamenat "trpné čekání", to, že premiér nebude mít vlastní názor.

Pokud jde o budoucnost evropské integrace, Jiří Paroubek zase neříká prakticky nic, soudě z občasných rozhovorů předpokládá, že se ta lapálie s ústavou "nějak vyřeší".

Klaus je konkrétnější: "Dovedu si představit hledat jiný text. Ne dvě stě stránek, ale patnáct stránek. Udělat verzi minimalistickou. Udělat ústavu, která se nebude plést do všech oblastí lidského života."

Na tom je hodně pravdy - a zdá se, že se pan prezident mění z euroskeptika v eurooptimistu.

Jak nedávno napsal ekonom Pavel Kohout: "Být eurooptimistou ještě neznamená být poslušným fanouškem bruselských institucí... Skuteční optimisté vidí šanci pro napsání nové, zcela jiné ústavy: jednoznačné, stručné a moderní."

Ve vztahu k Paroubkově rozpačitosti znějí takové názory dobře. Jenom je tu pořád nepříjemná otázka: odpovídají politické realitě současné Evropy?

Přistoupí - řekněme - Francouzi a Britové na stejný "stručný a jednoduchý" ústavní text? Anebo je spíš zjevné, že taková alternativa reálně neexistuje, akorát se hezky poslouchá?