Ondřej Štindl analytik BBC

Reagoval v něm na výsledek francouzského referenda a na tu jeho interpretaci, podle níž Francouzi v neděli jaksi opožděně hlasovali o rozšíření unie.

Je to pro nás důležitá informace, řekl tehdy Zaorálek.

Dost silným hlasem pak ale pokračoval v tom smyslu, že Češi by se výsledkem francouzského referenda neměli nechat umlčet. Měli by mít právo říci své.

Průzkumy veřejného mínění ovšem naznačují, že budou-li mít tu možnost, Češi neřeknu věci, které by se předsedovi Sněmovny moc líbily.

Vratká jistota

Česká republika má - podobně jako další postkomunistické státy - docela smůlu.

Kritici ústavy a současného směřování evropské integrace vůbec vidí ve výsledcích referend ve Francii a Nizozemsku novou šanci

Její politické elity napínají úsilí k dosažení cílů, které by zemi měly přinést takové či onaké zajištění.

A když jich je skutečně dosaženo, ukáže se, že je ta vytoužená jistota o dost vratší než se dřív zdálo.

Český vstup do Severoatlantické aliance byl veřejnosti někdy prezentován coby záruka toho, že bezpečnost země bude jednou pro vždy zaručena a vlastně nebude nutné se o ni nějak starat.

Čtrnáct dní po něm vypukla válka.

Loňský vstup do Evropské unie byl také vnímán jako záruka stability, ekonomického rozvoje a přílivu peněz z unijních fondů.

Za rok už unie prochází otřesy dosud nepoznané intenzity, objevují se spekulace o věcech dříve nemyslitelných - například o pádu eura, politici jsou vyzýváni, aby se zdrželi nějakých zásadnějších prohlášení, která by mohla vést k neodhadnutelným výsledkům, na adresu voličů zaznívá, že by snad ani neměli hlasovat o dokumentu, jemuž nerozumějí.

Zároveň stále existuje možnost, že o tom dokumentu, kterému prý nerozumějí, budou lidé přinejmenším ve dvou zemích unie, muset hlasovat ještě jednou. Je dost pravděpodobné, že Evropa má před sebou časy docela nestabilní.

Paradoxně se to dá považovat za důsledek přehnaného upínání se na stabilitu, které je pro život v dnešní Evropě včetně České republiky typické.

Po odmítnutí evropské ústavy ve Francii a Nizozemsku víckrát zaznělo, že je to důsledek neschopnosti politických elit vysvětlit lidem, proč bylo potřeba hlasovat pro ústavu, případně odtrženosti těch elit od veřejnosti, nepochopení jejích potřeb a tužeb.

Nová šance?

Je ale otázka, jak by současná Evropa vypadala, kdyby ta kritizovaná politika občanstvu naslouchala lépe.

Odmítnutí ústavy v Nizozemsku a především ve Francii přece nebylo nějakým výrazem touhy po změně, ale obav z ní

Kritici ústavy a současného směřování evropské integrace vůbec vidí ve výsledcích referend ve Francii a Nizozemsku novou šanci.

"Francouzské ne neznamená žádnou krizi evropské integrace, ale je naopak příležitostí k novému začátku," píše se například v pondělním prohlášení Občanské demokratické strany.

Bylo by samozřejmě nelogické, kdyby strana na to, že se vývoj ubírá směrem z jejího hlediska žádoucím, reagovala jinak než optimisticky.

A je pravda, že každá nejistota nabízí nějaké nové možnosti. Jiná věc ale je, zda ta současná nejistota ohledně dalšího vývoje evropské integrace skutečně otevírá cestu k nějaké pružnější a svobodnější Evropě, po níž občanští demokraté ve svých deklaracích volají.

Odmítnutí ústavy v Nizozemsku a především ve Francii přece nebylo nějakým výrazem touhy po změně, ale obav z ní.

Pocitu, že tradiční materiální jistoty především západoevropského obyvatelstva jsou ohroženy. Kritika politických elit kvůli jejich "odtrženosti" od života občanů může být do jisté míry oprávněná.

Zakňourá to?

Ti občané by se ovšem nejraději "odtrhli" taky, udělali z kontinentu rezervaci, skanzen sedmdesátých a osmdesátých let, kdy svět byl - alespoň podle jejich názoru - jedna velká jistota.

Nakonec je to možná právě ta rozhněvaná nostalgie, která dnes charakterizuje větší část evropského lidu" na obou stranách někdejší železné opony

Nakonec je to možná právě ta rozhněvaná nostalgie, která dnes charakterizuje větší část "evropského lidu" na obou stranách někdejší železné opony.

Politickým elitám je skutečně možné klást za vinu, že neprojevily dostatek vůdčích schopností, nedokázaly lidem vysvětlit to či ono.

Společnost, která chce zůstat stát, je ale těžké vést - ať už k evropské ústavě nebo k nějakému jinému cíli.

Ta nová šance na lepší Evropu se po odmítnutí evropské ústavy asi objevila, spolu s ní ale vyvstaly i jiné a horší možnosti.

Ne snad, že by alternativou konce projektu evropské ústavní smlouvy byla válka, jak zcela nepřípadně během kampaně naznačovali někteří proevropští politici - například komisařka Margot Wallströmová.

Evropu bez ústavy nezalijí proudy krve, Evropu bez nějaké pozitivní vize, kterou by byli lidé ochotni sdílet a také ve prospěch jejího naplnění něco obětovat, ale může čekat doba stabilního a ničím nerušeného úpadku.

Jak kdysi napsal T.S. Eliot: "Nebouchne to, jen to zakňourá."

'Apokalypsa' v čs. fotbale

Koho by zajímalo v jaké souvislosti se v českých médiích minulý rok nejčastěji používalo slovo apokalypsa, došel by k docela překvapivému zjištění.

V souvislosti s poměry ve fotbale.

Na skončený ligový ročník přišlo nejméně diváku v historii. Proč by tam taky chodili?

Ony apokalyptické děje měla odstartovat známá korupční aféra.

Ohlédnutí za průběhem o víkendu skončivší první ligy a obraz poměrů ve fotbalovém svazu před opakovanou volbou předsedy naplánovanou na příští pátek ale naznačují, že k žádné apokalypse nedošlo a asi ani nedojde.

Chtělo by se říci - bohužel. Apokalypsa je v křesťanské tradici katastrofa, která je ale nutnou podmínkou nastolení spravedlnosti. Máloco ovšem naznačuje, že by kopaná v Česku procházela něčím podobným.

Na skončený ligový ročník přišlo nejméně diváku v historii. Proč by tam taky chodili? Předváděná hra nestojí za mnoho, stejně jako podmínky na většině stadionů.

Korupční aféra přinesla jen pramálo výsledků kromě toho, že si lidé mohli v novinách přečíst, o čem se její někteří aktéři po telefonu bavili a jakých výrazů přitom používali.

Bylo to čtení natolik fascinující, že se při něm dalo snadno zapomenout, jak závažný a nebezpečný precedens to zveřejnění odposlechů - především těch jejich částí, které s kauzou meritorně nijak nesouvisely, znamená.

Člověk se vlastně všem těm zákulisním bojům, které volbě nového svazové předsedy předcházejí, až trochu diví a klade si naivní otázku: Proč ti lidé vůbec stojí o to postavit se do čela něčeho tak evidentně zkaženého jako je český fotbal?

Říkají, že ho chtějí očistit, ale dá se jim věřit a je vůbec něco takového možné? Třeba už ligová kopaná v Česku dosáhla takového stupně úpadku, kdy je reforma fakticky nemožná.

Vlastně by česká kopaná takhle mohla stát jakousi laboratoří Evropy budoucnosti, respektive té její horší možné podoby

Fotbal je třeba už odsouzen k tomu, aby se stal jakýmsi do sebe uzavřeným churavějícím organismem, který si někde v ústraní odbývá své hnilobné procesy.

A pozornost okolí čas od času přitáhne jen zápachem, který přitom vydává.

Vlastně by česká kopaná takhle mohla stát jakousi laboratoří Evropy budoucnosti, respektive té její horší možné podoby.