Petr Fischer analytik BBC

Nikdy se ale podle něj nesmí zapomínat na to, že interpretace musí vždy nějakým způsobem souhlasit s realitou - když se tak neděje, pak tak říkajíc nesedí, je mimo.

Historie unie zná několik příkladů, kdy se původní ne nakonec změnilo v ano, a nikdo to nepovažoval za nátlak

Výklady důsledků francouzského a nizozemského "ne" euroústavě zahrnují obě roviny, o nichž Ricoeur mluvil.

Výkladů je tolik, kolik je vykladačů, a liší se vždy pochopitelně podle jejich nátury, politického naladění a míry aktivismu, který do boje za či proti ústavě vložili.

Premiér Jiří Paroubek se ve věci ústavní smlouvy nikdy příliš neangažoval.

Sám fakticky žádný výklad nemá, vzal pouze za své, že koalice, kterou momentálně vede, euroústavě musí pomoci do života, když už ji sama dojednala.

Paroubek, lépe řečeno jeho strana, se také cítí vázán evropským sociálnědemokratickým proudem, který ústavní smlouvu chtěl.

A pak: evropské záležitosti byly přece vždy tím nejsilnějším koaličním poutem, jakkoliv každý ví, že nikdy nehrály podstatnější stmelovací roli, protože česká vládní koalice se zachraňovala kvůli chvilkové politické výhodnosti, nikoli kvůli společné Evropě.

Paroubkova snaha pokračovat v ratifikaci vzdor dvěma "ne" je tedy zcela pochopitelná, i když za ní není nic víc než zůstat důsledně na pozicích, které zdědil.

I prezident Václav Klaus, nejzuřivější odpůrce ústavy mezi evropskými hlavami států, vykládá dvě "ne" podle svých starých pozic a představ.

I když někoho by mohla zarazit drobná nedůslednost, u jindy myšlenkově precizního prezidenta Klause nevídaná. Referendum - zdá se - je pro něj najednou ten nejdemokratičtějí prostředek.

A klidně také mluví o "evropském lidu", který řekl jasné "ne", ačkoliv existenci takového lidu, chcete-li národa, dříve popíral.

I stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil jede ve vyjetých kolejích přesvědčení. Vždy byl ostře proti, a měl pro to také své důvody, nelíbilo se mu například plánované zřízení funkce evropského ministra zahraničí.

I jeho výklad - ústava je mrtvá, protože není v souladu s evropskými zákony, které počítají se schválením všech zemí - sleduje jistou kontinuitu.

V jednom ale Jan Zahradil šlape vedle. Historie unie zná několik příkladů, kdy se původní ne nakonec změnilo v ano, a nikdo to nepovažoval za nátlak.

Bylo snad nátlakem opakované referendum o dánském přistoupení ke smlouvě z Maastrichtu? A jak to bylo s opakovaným referendem irským, které umožnilo fungovaní smlouvy z Nice, kterou teď Zahradil považuje nejen za relativně slušnou, ale především živou.

Nezabil ji nátlak ostatních - nebyl i tohle fígl?

Ale dost silných slov, těch v této rozvířené atmosféře padá až příliš. Pro uklidnění nezbývá než se vrátit k základu unii, a tím je společné rozhodování.

Společně se 25 států shodlo na textu ústavní smlouvy, společně ať rozhodnou o tom, co s ní. Bude-li se ovšem nakonec pohřbívat, měli by i tolik aktivní čeští politici říci, jak v Evropě dál, smlouva z Nice vyprší v roce 2007.

A představovat si, že se unie může vrátit zpátky, je po případném krachu tak velkého projektu, jako je euroústava, dost naivní.

Rozšířená Evropa 25 států je mnohem křehčí organismus než stará šestka, dvanáctka nebo patnáctka.