Jiří Peňás kulturní publicista a redaktor časopisu Týden

A protože setkání organizovala spolužačka, byla tam ještě jakási básnička a plno takových závorek s dvojtečkami, čili smajlíků, podle nichž šlo poznat, že spolužačka jde s dobou.

První dojem byl šok: než jsem v sále přivyknul zakouřenému světlu, spletl jsem si naše učitelky se spolužačkami a hrůzou ustrnul, že již jsou tak staré.

Přijel jsem tedy po čtvrtstoletí na místo svého dětství, do nejzápadnějšího kouta západních Čech, odkud jsem pak prchnul do světa, což znamená Praha, a vracel se pak jen velmi zřídka.

Takže jsem řadu svých spolužáků skutečně nějakých dvacet let neviděl.

Hodně jich zůstalo žít v onom místě, které nebylo ani vesnicí, ani městem; bylo to prostě sídliště uprostřed lesů, luk a pasek, dole v údolí byla fabrika, která zaměstnávala skoro všechno obyvatelstvo, a okolo se pásly krávy, které občas chodily z pastvy domů kolem paneláků, a bylo velmi dobrodružné, když se nějaká kráva zapomněla a stála před vchodem do domu.

Mělo to být vzorné socialistické sídliště, a možná, že v sedmdesátých letech i bylo: všichni měli práci a děti, kolektivně sledovali na Dietlovy seriály, chodili do průvodu na prvního máje.

Ty byly, jak si vzpomínám, obzvláště slavné, s dechovkou v čele, s vlajkami mongolskými, severokorejskými a dalšími.

Myslím, že jen málokdo něco věděl o nedávné minulosti místa, o Němcích, po nichž zbyly v okolí domy, z nichž mnoho zůstalo prázdných a měnily se v ruiny. A když náhodou věděl, tak o tom nemluvil.

Ale to už je všechno dávno. Fabrika před deseti lety skoro zkrachovala, teď v ní pracuje sotva čtvrtina lidí v porovnání s oněmi časy.

Nezaměstnaných je tu prý kolem dvaceti procent, komunisté pravidelně vyhrávají volby.

Bydlení je tady laciné a k mání, stěhují se sem především Romové, jimž zde kupují byty makléři, najatí radnicemi bohatších měst.

Sídliště se stává ghettem, na druhé straně: bez Romů by se město měnilo v místo duchů.

Neromští obyvatelé aspoň mají koho pozorovat, neb vyložit se z okna a zírat na dění, jež jim družnější a prostormilovnější spoluobčané na jediné ulici chystají, se jeví jako jedno z mála dostupných povyražení.

Někteří se mě ptali, jestli televizní seriál Redakce je podle pravdy, a já neuměl podle pravdy odpovědět

Když jsem tedy vcházel do sálu místní hospody příznačně nazvané Slovan, cítil jsem smíšené pocity: zvědavost jistě, ale také určité obavy, jak já zhýčkaný Pražák, tu budu přijat.

První dojem byl šok: než jsem v sále přivyknul zakouřenému světlu, spletl jsem si naše učitelky se spolužačkami a hrůzou ustrnul, že již jsou tak staré.

Uklidnil jsem se, když jsem viděl, že jsou tu i ženy stále ještě zčásti mladé. S muži to bylo horší.

Všiml jsem si též, jak nápadně se někteří podobají svým rodičům, a dále toho, že osudy mohou být různé, jen temperamenty zůstávají: kdo toho moc nenamluvil na základní škole, mlčí ve čtyřiceti dál, dětské kokety jsou koketní stále, vůdčí typy mají hlavní slovo, ostatní poslouchají.

Spolužačky mi stále pokládaly otázku: "ženatej, děti?", muži se mě ptali, proč jsme v té Praze takoví blbci.

Na otázku, čím se živím, jsem říkal, že jsem kavárenský povaleč, což nepřinášelo moc veselí. Někteří se mě ptali, jestli televizní seriál Redakce je podle pravdy, a já neuměl podle pravdy odpovědět.

"Stříhám záclony," řekla mi jedna spolužačka, kterou jsem měl ve škole rád a která měla vždycky lepší známky. "Je to dobrá práce, ale moc peněz za ni není. Ale jsem ráda, že ji vůbec mám. To víš, tady je to tvrdý. Ale v Praze asi taky, ne?"

Podíval jsem se na ni a nevěděl, co bych odpověděl. Nejdřív jsem chtěl říct, že jo, protože zdraží jizdný. Pak jsem ale něco zamumlal a řekl, že tady krajina je tu pořád krásná. Nevím, jestli právě to chtěla slyšet.