Ondřej Štindl analytik BBC

Je to ale radost malinko paradoxní - Francouzi sice vyjádřili stejný postoj jako oni, zároveň ale jako by důrazně protiřečili jejich argumentům, přinejmenším těm, které zaznívají z prostředí české pravice.

Zazněl hlas lidu a zazněl konzervativně - ne ve smyslu politické ideologie, ale ve smyslu odporu proti reformám

V Česku často zaznívá, že ústavní smlouva a Evropa vůbec jsou málo liberální. Značná část lidí, kteří rozhodli o tom, že Francie ústavu odmítla, však má za to, že je ústava je liberální až moc.

Občanští demokraté a prezident se tedy mohou těšit z toho, že jim Francouzi svým rozhodnutím přiblížili dosažení taktického cíle.

Chtějí-li ale vážně usilovat o to, aby se z podle jejich mínění letargické a přeregulované Evropy stal dynamičtější a svobodnější kontinent, tak mají dost důvodů vnímat výsledek francouzského referenda i s jistými obavami.

Zazněl hlas lidu a zazněl konzervativně - ne ve smyslu politické ideologie, ale ve smyslu odporu proti reformám, touhy lpět na zavedených pořádcích evropského blahobytu, i kdyby se ty pořádky třeba ani nemohly opřít o nějaký reálný základ.

Stoupenci ústavy se až dosud zmohli především na obecná uklidňující slova. Jiří Paroubek kromě známé možnosti opakování referenda ve Francii zmínil i podivuhodnou myšlenku celoevropského referenda.

Těžko si představit lepší argument pro ty, kdo tvrdí, že ústavní smlouva zakládá "superstát", než to, že by o ní hlasovali všichni Evropané najednou.

Za tou neurčitostí ve vztahu k reakci na francouzské a možná i nizozemské "ne" jsou snad jen diplomatické ohledy - skutečná absence nějaké představy toho, jak by měla vypadat reakce na vážnou a předvídatelnou situaci, by byla až trestuhodná.

Před českou politikou každopádně stojí možnost, že bude čelit krizi, jakkoliv v ní jistě nepůjde o životy, půjde v ní o hodně.

A politika na něco takového není dobře připravena. Diskuse o zahraničních záležitostech se v Česku často chápe jako možnost pokračovat ve vnitropolitickém sporu jinými prostředky, čemuž mnohdy odpovídá i úroveň a styl argumentace.

Kritici budou muset přijít s nějakými schůdnými představami, co dělat v případě, že projekt ústavní smlouvy skutečně zkrachuje

Rozpor v pohledu na zahraniční a především evropskou politiku mezi vládními a opozičními stranami i prezidentem je možná i proto o dost výraznější než bývá v Evropě obvyklé.

V nadcházejících měsících přitom Česko pravděpodobně bude potřebovat alespoň elementární shodu ohledně toho, co vlastně v Evropě chce a jak toho chce dosáhnout.

V tomhle ohledu čekají i na kritiky ústavy obtížnější časy. Budou muset přijít s nějakými schůdnými představami, co dělat v případě, že projekt ústavní smlouvy skutečně zkrachuje.

Pokud se ovšem nespokojí s tím, že se povezou na vlně strachu a nesnášenlivosti, která - zdá se - v Evropě nabývá na síle.

Jestli se její obětí stane jenom ústavní smlouva, nemusí to ještě člověku připadat jako vysloveně tragická ztráta.

Pokud ale lidé nebudou mít před sebou nějakou pozitivní vizi, těžko čekat, že by v současné atmosféře obecné nedůvěry v politiku, která nepostihla zdaleka jenom Česko, ústava zůstala obětí jedinou.