|
Poslední kapitola kupónové privatizace | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Vzpomínáte, jak vypadala kupónová knížka? A nebo vůbec, co to bylo? Kdo ví, třeba je kupónová knížka něco tak historického, jako bývala vandrovní knížka putujících tovaryšů, nebo modrá knížka, která šťastné majitele opravňovala nejít na vojnu. Ta kupónová měla barvu spíše okrovou a skvělo se v ní faksimile podpisu ministra financí Česko-slovenské federativní republiky. Jeden můj tehdejší kolega v redakci, zakládající člen Občanské demokratické aliance, tenkrát kupónovou knížkou mával kolem dokola a vykřikoval, že to je mazaný předvolební tah občanských demokratů. Kupónová privatizace je tah politický a ne ekonomický, křičel ten kolega. Vypadalo to tak. Ministr financí byl přece volebním lídrem ODS a kupónová knížka v každé rodině byla jedním z volebních trumfů strany. Anonymního pseudovlastníka jménem stát právě díky kupónové privatizaci měli nahradit vlastníci zcela konkrétní. A nikdo to nedokázal vysvětlit přesvědčivěji a logičtěji než v knížce podepsaný Václav Klaus. Dnes stojí tentýž podpis, možná jen o něco rozmáchlejší, pod novelou obchodního zákoníku, která umožňuje vlastníkovi víc než devadesáti procent akcií firmy nuceně vyvlastnit zbývající drobné akcionáře. Kolik za vyvlastněné akcie dostanou, má určit znalec stanovený vyvlastňovatelem. Připadá mi to podobné, jako kdyby o tom, kdo bude pískat kvalifikaci mistrovství světa ve fotbale, rozhodovala ne mezinárodní fotbalová asociace, ale trenér favorizovaného nebo domácího týmu. K čemu je právě takový postup dobrý, Václav Klaus tentokrát nevysvětluje. Netrápili se s tím vysvětlováním příliš ani poslanci, kteří novelu schválili, a že mezi nimi byli demokraté jak občanští, tak sociální. Ba i komunistům se to zamlouvalo. Konstatovali jen, že malí akcionáři znepříjemňují těm velkým život, svými obstrukcemi blokují rozhodování a plány těch velkých a to vše jen proto, aby z toho co nejvíc vytřískali. Nepochybuji o tom, že někteří jsou v tom velmi vynalézaví. Pomineme-li však fakt, že těžko nalézt jiný důvod k vlastnění akcií, než je úmysl dosahovat z nich co nejvyššího zisku, přece jen nás musí zarazit, proč je nutno násilně vyvlastnit všechny a navíc za podmínek, které stanoví ten velký a silný. Není to zrovna standardní postup. Představa, že by takový zákon přijal třeba americký kongres vyvolá jen úsměv, avšak hodně křečovitý. A i v oněch pár zemích, kde zákon obstruující malé akcionáře vytěsnit dovoluje, určují výkupní cenu znalci stanovení soudem. Britové zase nedovolují, aby o tom rozhodoval majoritní vlastník, který má pochopitelně důvod zbavit se všech ostatních. Ale to je jen jeden z důvodů k vráskám, které tahle novela přináší. Druhý je neméně podstatný. Omezování pečovatelské role státu a přenášení co největší zodpovědnosti za vlastní osud do rukou jednotlivce je dnes mantrou nejen pravicových stran. Tytéž strany, které občany nabádají, aby se snažili co nejvíc o sebe starat sami, jim však touhle novelou zároveň vyrážejí z ruky docela důležitý nástroj, jak toho dosáhnout - možnost vlastnit akcie. Jedno přerozdělování nahrazují jiným: občan se má svěřit do péče tentokrát ne státu, ale pro změnu nějakého toho penzijního či investičního fondu. Věčná škoda, že převážnou většina glosátorů českého politického života tahle věc nezaujala a raději se věnovali změně image nové paní premiérové. Začal jsem vzpomínáním, takže jím i skončím: když kupónová privatizace začínala, její odpůrci - a nemám teď na mysli socialisty, nýbrž konzervativce - křičeli, že tento způsob připadá jim poněkud nevhodný a že je to vlastně útěk před právníky. To, čeho jsme díky novele obchodního zákoníku, která v půli roku vstoupí v platnost svědky a často i nechtěnými účastníky, je vlastně její poslední kapitolou. Právníci v ní právě kupónovou privatizaci dohnali. Obávám se však, že nikoli ti praví. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||