Ondřej Štindl analytik BBC

Pokud se prezident nebude ve svých výrocích o evropské ústavě krotit, hned tak se někam nepodívá

Předseda vlády bezprostředně po svém jmenování prezidenta pochválil za to, jak úzkostlivě během vládní krize dbal na dodržování ústavy. Proti kritice, která na adresu prezidenta zaznívala z Paroubkovy ČSSD právě kvůli Klausově údajné neúctě k ústavním principům, to byla docela výrazná změna.

Prezident zase Paroubka v rozhovoru pro Lidové noviny označil za silného a zřetelného politika. Předseda vlády však zřejmě svoje původní stanovisko ohledně ústavnosti prezidentových počinů revidoval, a ve vztahu k hlavě státu se projevil zřetelněji a silněji, než by se asi Václavu Kausovi líbilo.

Pokouší se Václava Klause zpacifikovat způsobem, jaký proti prezidentovi zatím žádný premiér neuplatnil. Pokud se prezident nebude ve svých výrocích o evropské ústavě krotit, hned tak se někam nepodívá.

Premiér sice svá slova v pátek trochu zmírnil - nechce prý Klausovi zakazovat zahraniční cesty, má jen za to, že na akce na úrovni Evropské unie, kde by prezident chtěl vystupovat s názory odlišnými od těch vládních, místo Václava Klause pošle někoho jiného.

I tak se ale dá říci, že spor mezi vládou a prezidentem dospěl do nového stadia - od výměny argumentů, případně invektiv k, řekněme, praktičtějším záležitostem.

Pragmatik Paroubek

Obě strany sporu, který Paroubkova slova logicky vyvolala, se zaklínají diskusí. "Nejsme v nějaké autokracii nebo monarchii, my musíme spolu diskutovat, od toho si nás lidé platí," pravil v pátek premiér.

Jakkoliv se totiž Klaus ani trochu nevyhýbá konfrontační rétorice, do přímé konfrontace chodí jen nerad

ODS zase Paroubkovo vystoupení označila za útok na svobodnou diskusi, hodný dob totalitního režimu. Jak to tedy je? Projevuje premiér snahu diskusi vést, nebo ji chce naopak zastavit?

Jiří Paroubek se chová jako vždy - velmi pragmaticky. Dobře ví, že vést diskusi s prezidentem o evropské ústavě fakticky není možné. Respektive ví, že Václav Klaus diskutuje jen za podmínek, které si sám určí a které fakticky zaručují, že prezident ze střetu argumentů může vyjít jen vítězně.

Jakkoliv se totiž Klaus ani trochu nevyhýbá konfrontační rétorice, do přímé konfrontace chodí jen nerad. Jeho vystoupení bývají plná různých více či méně adresných osobních útoků, svým protivníkům v polemice přisuzuje často nepěkné charakteristiky či motivy.

Rád shrnuje postoje druhé strany za ni, aby je pak mohl o to snadněji vyvracet. Říká se, že diskusi o evropské ústavě ovládá, možná ji ale spíš zalehává, vytěsňuje vlastním monologem.

Situacím, v nichž by se dostal do polemického střetu probíhajícího podle pravidel stejných pro obě strany, se spíš vyhýbá. Přišel by o svou komparativní výhodu, díky níž může dnes působit jako číslo jedna mezi českými debatéry.

A především - prezident nějakou debatu ani nepotřebuje, adresáty jeho polemik nejsou ani tak Klausovi názoroví protivníci jako veřejnost, respektive ta její velká část, pro niž Václav Klaus představuje autoritu.

Úcta k hlavě státu

Vláda se oproti tomu mezi občany těší důvěře velmi malé a ve svých řadách nemá osobnost, která by se ve veřejném prostoru dokázala prosadit tak asertivně jako Klaus.

Prezident si je toho dost možná vědom, a tak preventivně argumentuje svým 'majestátem'

Jiří Paroubek na tu situaci zareagoval s jednoduchým pragmatismem sobě vlastním. Když to nepůjde po dobrém, nezbývá než to zkusit po zlém. A pokud postavení premiéra dává člověku do ruky nějaké mocenské nástroje, tak proč je nepoužít?

Podobně se premiér ostatně zachoval tehdy, když si, nespokojen se způsobem, jak o sociální demokracii referují média, chtěl povolat členy mediálních rad zvolené s podporou ČSSD a náležitě je zaúkolovat.

Jiří Paroubek se rád s kýmkoliv dohodne - pokud to jde. A když to nejde, pálí z nejtěžšího kalibru, jaký je právě k dispozici.

A ve vztahu k prezidentovi má k dispozici munici docela silnou - jakkoliv totiž prezident dává najevo, že má ve vztahu k interpretaci příslušných pasáží ústavy "naprosto jasno", najde se dost právníků, kteří pro případ otevřené konfrontace dávají větší šance vládnímu chápání rozdělení kompetencí v zahraniční politice.

Prezident si je toho dost možná vědom, a tak preventivně argumentuje svým "majestátem", ústavně sice nezakotvenou, ale ve veřejnosti velice živou tradicí povinné úcty vůči hlavě státu.

Je otázka, jestli mu to proti Paroubkovi bude stačit. Podobně jako prezident se totiž i předseda vlády svými slovy obrací k jinému publiku, než je to, k němuž je pronáší. Kromě toho, že chce prezidenta silou postavit do latě, chce totiž také ukázat sociální demokracii, že je skutečně protřelý praktik, který ví jak na věc.

A že tuhle schopnost demonstruje na prezidentovi, který si z předcházejících sociálně demokratických premiérů skutečně nedělal těžkou hlavu, může Paroubkovi při upevňování pozice uvnitř strany jen pomoci.

Jazyková kultura v médiích

Značnou pozornost v končícím týdnu vyvolala debata o tom, zda je ve veřejnoprávním rozhlase možné použít slovo "prase". Zpočátku to byla disputace spíš ideologická, v níž šlo o to, zda se vedle sebe dají postavit substantiva "prase" a "komunista", jak se stalo během vysílání satirického pořadu na Radiožurnálu.

V rádiu se má mluvit slušně, a to i v rámci satirických pořadů. Ale satira je neslušná, musí přehánět, zkreslovat, jinak to není satira

Později však zůstalo jen u těch "prasat" a ostřejšího výraziva vůbec. Šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný totiž svou omluvu posluchačům vysvětlil jako projev nesmlouvavého odporu proti narůstající hrubosti ve veřejném prostoru, jeho postup prý není možné vnímat jako omluvu komunistům, ale jako obranu jazykové kultury.

V rádiu se má prostě mluvit slušně, a to i v rámci satirických pořadů. Jenomže satira je z principu neslušná, musí přehánět, zkreslovat, jinak to není satira. Naopak nemůže být vyvážená, férová, ba dokonce konstruktivní. Aby byla k něčemu, musí popírat snad všechny charakteristiky, jaké se většinou s veřejnoprávnímu vysíláním pojí.

Koneckonců - ve skečích skupiny Monthy Python se v sedmdesátých letech na BBC taky nemluvilo jazykem chovanek klášterní školy. Zdá se, že diváci to přežili ve zdraví.

Stav veřejného projevování je v Česku je skutečně nedobrý - často v něm chybí stopa invence a fantazie, naopak přebývají floskule bez obsahu, podlost v argumentaci a nuda, autoři a mluvčí se nenamáhají dostat ze sebe víc než žádá převažující konvence a ta nežádá prakticky nic.

Nanejvýš žádá jen dodržování byrokraticky štábního pojetí kultivovanosti. Vepřín na místě koncentračního tábora je v takové situaci obecně přijatelnější než slovo "prase" v nočním vysílání rozhlasu.