Josef Mlejnek básník

Tehdy jako pracovník družstva Kovotěs přijel do Dolního Města pod hradem Lipnicí utěsnit okna chalupy před tuhou zimou našemu společnému příteli, divadelnímu kritikovi a překladateli Sergeji Machoninovi.

Přiznává-li pokorně, že ve srovnání s Grossmanem měl tendenci zjednodušovat, nešlo o simplifikaci, ale právě o onen prvotní, elementární výklad

Pak dlouho nic - o Havlově Žebrácké opeře v Horních Počernicích jsem si mohl nechat vyprávět a bytové či přesněji chalupové Pokoušení jsem viděl pouze na Videojournalu.

Osobně jsme se s Andrejem Krobem poznali až na počátku 90. let, kdy, paradoxně proti proudu, ne-li proti všem proudům, rozjížděl s divadlem Na tahu svou novou havlovskou sérii.

V souvislosti s Andrejovou režijní prací si téměř vždycky vybavím povzdechnutí Franze Kafky, jak by bylo krásné, kdyby si uměl sám ušít boty.

Kafkovi nejspíš nešlo ani tak o rukodělný fortel, který bývá "vzdělancům" (či jinak specializovaným tvorům jako například úředníci z pojišťoven) upřen, ale o možnost a schopnost elementárního nahlédnutí a výkladu věcí i světa.

To však může v člověku uspokojivě fungovat patrně právě jen ruku v ruce se zhotovující účastí na všem, co nás obklopuje. Jsme z tohoto šťastného stavu mysli a existence definitivně vyobcováni? I kdyby ano, budou tu vždy výjimky potvrzující pravidlo.

U Andreje Kroba se ona základní schopnost postavit Kolumbovo vejce přímo na hlavičku pojí s jakousi až vynálezeckou neoblomností a umanutostí.

Přitom se nedá říci, že Krob je samouk - při vší mnohoznačnosti slova - jeho neherci v Divadle Na tahu také byli a jsou něco jiného než ochotníci.

Své divadelní univerzity si ostatně odbyl jako kulisák v 60. letech u režiséra Jana Grossmana.

Přiznává-li pokorně, že ve srovnání s Grossmanem měl tendenci zjednodušovat, nešlo o simplifikaci, ale právě o onen prvotní, elementární výklad.

V tom také tkví původnost Krobových dosavadních režií, s herci i neherci. S tím dodatkem, aby nebylo mýlky, že původní není ten, kdo nikoho nenapodobuje, ale ten, koho nelze napodobit.

Počernická Žebrácká opera byla, jak známo, policejně rozehnaná 1. listopadu roku 1975, takže si letos připomeneme její třicáté výročí. Prvním příspěvkem z dlouhé řady akcí k tomuto jubileu bylo Krobovo nové nastudování Havlovy Zahradní slavnosti v Divadle v Řeznické.

Trochu škodolibě si občas říkám, kdy se konečně Krobovi se něco nepovede, neboť v posledním desetiletí začal jako režisér pracovat i se zavedenými profesionálními scénami.

U Andreje Kroba se ona základní schopnost postavit Kolumbovo vejce přímo na hlavičku pojí s jakousi až vynálezeckou neoblomností a umanutostí

Largo desolato v Karlových Varech bylo ovšem výborné, stejně tak Vyrozumění nedávno v Hradci. Mezitím stihl Andrej vytvořit pozoruhodné představení Ionescovy Plešaté zpěvačky.

Lze Zahradní slavnost - hra je z roku 1965 - stejně jako jiné Havlovy opusy hrát i dnes?

To je i dnes spíše otázka přístupu. Neboť v absurdním kusu o zahajovačích a likvidátorech, kde se vše dialekticky "zvrací ve svůj protiklad" a zpět, lze všechno zabít tím, že na scéně předvedeme nudný slovní ping pong mezi strnulými "odcizenými" loutkami, včetně "nezadržitelného vzestupu" občana Pludka v obludném aparátu.

Nebo uslyšíme na zvláštní až hudební kompozici díla a předvedeme strhující vír slov i lidí v pohybu. A jinak se patrně Havel hrát nedá, jinak z představení trčí akademická nuda.

Co předvádějí v Divadle v Řeznické Petr Reidinger coby Hugo Pludek a Marek Šimon v roli tajemníka - sekunduje jim "tajemnice" Kateřina Krobová - snese, jak se říká, ta nejpřísnější měřítka.

Při představení, které jsem viděl, sice na počátku všichni několikrát krátce vypadli z rolí, ale bylo to jako když krasobruslař v začátku jízdy upadne, ale pak předvede řadu trojitých a čtverných skoků.

Na Krobův případný režijní neúspěch si budu muset počkat. Ale rád si na něj počkám až někdy po třicátém výročí Žebrácké opery.