Ondřej Štindl analytik BBC

Brzy poté, co kancelář prezidenta zveřejnila informace o její kandidatuře, vyšlo najevo, že v roce 1980 odsoudila k desetiměsíčnímu trestu vězení hospodského, který slovně napadal účastníky schůze občanského výboru - členy komunistické strany.

Podle včerejší Práva se navíc spis k dané kauze z plzeňského soudu ztratil.

Reakce Vlasty Formánkové na pochybnosti ohledně jejího rozhodnutí ve věci hostinského Jana Čermáka je svým způsobem výjimečná.

Lidé, kterým někdo předhodí nějaký prohřešek z doby totality, většinou mluví o tom, že tehdy byla těžká doba, jíž člověk uvyklý současným poměrům může jen těžko porozumět, že se ve skutečnosti snažili dopady komunistické represe zmírňovat, že jednali pod tlakem a tak dále a tak podobně.

Plnohodnotný odpor proti režimu podle /Vlasty Formínkové/ zřejmě musí naplňovat kritéria vysoké kultury

Vlasta Formánková si ovšem za rozsudkem vězení pro hospodského, který se v restauraci navážel do schůzujících komunistů stojí, připouští jen, že výše rozsudku asi byla přehnaná, což přičítá svému tehdejšímu mládí.

Vydávat proces s Janem Čermákem za politický podle ní představuje urážku skutečných politických vězňů, kteří - jak říká - riskovali životy za demokracii.

Plnohodnotný odpor proti režimu podle ní zřejmě musí naplňovat kritéria vysoké kultury.

Hospodský, který z podniku vyhání schůzující komunisty, možná ani netuše, že právě ustavují "občanský výbor", a asi i s použitím slovníku v takové situaci obvyklého ta kritéria naplňovat nemůže.

Ponechme stranou politický rozměr celé kauzy, i to, že paní Formánková zřejmě v roce 1980 neměla zřejmě ani takový pojem o společnosti, ve které žila, jaký by odpovídal jejím tehdejším šestadvaceti letům - i v tom věku člověk tenkrát věděl, že případ hostinského, který si dovoluje na zasloužilé straníky, nemůže být nějaké obyčejné výtržnictví.

Slova kandidátky na ústavní soudkyni dokládají především její specifické chápání slova oběť.

/Jan Čermák/ byl ale obětí bezpráví, nebyl zavřený proto, že se nějakým způsobem choval, ale proto, vůči komu se tak choval

A je to chápání docela rozšířené. Člověk se pod něj nestává obětí jen proto, že se mu stane nějaké bezpráví nebo je vystaven nepřiměřeně krutému zacházení.

Ten status si musí zasloužit ještě nějak jinak, musí nezištně bojovat a riskovat život a vůbec se chovat ušlechtile.

Jenomže i mezi těmi politickými vězni, které Vlasta Formánková staví do protikladu k hospodskému Čermákovi, byla řada lidí, kteří se do vězení nedostali proto, že by nějak hrdinně odporovali režimu, ale spíš proto, že se narodili do nějaké rodiny nebo společenské vrstvy nebo měli smůlu, že si je režim vybral, aby z nich udělal odstrašující příklad pro ostatní.

Samozřejmě, že to utrpení, jímž prošli, nijak neumenšuje, stejně jako míru respektu, který si zaslouží.

Jan Čermák možná nebyl hrdina, možná by si ta slova, která ho stála pár měsíců svobody, rozmyslel, kdyby věděl, k jakým důsledkům povedou.

Byl ale obětí bezpráví, nebyl zavřený proto, že se nějakým způsobem choval, ale proto, vůči komu se tak choval.

A k jakési kvalifikaci ústavního soudce by asi měla být schopnost bezpráví poznat.

Z tohoto hlediska kandidaturu Vlasty Formánkové do Ústavního soudu zpochybňují její slova víc než čtvrt století starý rozsudek.