Jana Franková herečka

Velmi příznačně bývají některé tehdejší akce státní bezpečnosti proti soukromým zemědělcům srovnávány s obdobím heydrichiády.

Bohumil Černík o sobě tvrdí, že není žádný spisovatel, ale pouze zapisovatel zločinů nacistů a komunistů

Živým svědkem bolševického násilí proti zemědělcům na Vysočině je dodnes Bohumil Černík, písmák, vydavatel, košíkář, amatérský radiotelegrafista, bylinkář, ročník narození 1924.

Člověk laskavý a štědrý, kterého ani dva bolševické kriminály nezlomily.

V malé vsi u Hlinska koupili těsně před válkou Černíkovi rozpadající se statek s 12 hektary, který se jim postupně podařilo zvelebit.

První setkání s východním chováním se pro Bohumila Černíka odehrálo v květnu 1945 - ruští partyzáni se samopaly jej hnali společně s uboze vyzbrojenými místními chlapy proti ustupující německé jednotce. Dva z nich padli.

Po únoru 1948 začaly na vsi řádit akční výbory, které soukromníky dusily neúměrnými dodávkami - v místě se předsedou stal nešikovný švec.

Bohumil Černík o něm říká, že se "pustil kopyta a chytl se koryta" a dodává říkanku: "Povídala kráva krávě, že přečetla v Rudém právě, kdo ho přečte čtyřikrát, může složit doktorát."

Na nebojácné Černíkovi, které do družstva nenahnali, pak sousedi z akčního výboru a estébáci vyrazili 10.ledna 1950.

Ve škopku jim našli nepřihlášených 30 kg masa. Bohumil byl odsouzen na 14 měsíců a pracoval v jáchymovských uranových dolech.

Matku odsoudili na devět měsíců a k těžké práci v cihelně a otce na šest měsíců práce v cementárně. Navíc pokuta 100 tisíc a propadnutí zabavených osobních věcí.

Tehdy si Černík uvědomil, že nejde jen o třídní nenávist, ale o ďábelské rozbití základní vazby člověka a krajiny.

"Lidi nahnali do houfu," prohodí starý sedlák u kamen v kuchyni, "a tam je zpracovávali propagandou a gumovali v nich vědomí odpovědnosti."

Když se Bohumil Černík vrátil poprvé z kriminálu domů, řekl mu místní bolševik: "My jsme vás museli ťuknout, abyste se vzpamatovali."

To soudružské ťuknutí mělo za následek. že maminka zemřela pár měsíců po propuštění v 51 letech a tatínek si vzal po návratu z kriminálu v zoufalství život.

Tehdy začal Bohumil Černík, který zůstal na statku sám, psát kroniku bolševického běsnění na Vysočině. Nazval ji Rudé temno. Státní bezpečnost po něm stále šla a tak první verzi vložil do sklenice a zakopal ve stodole do země.

Vykopal ji až v roce 1990, dopsal a vydal knižně. A od té chvíle vydává své úvahy a vzpomínky a kolportuje po vlastech českých.

O sobě však tvrdí, že není žádný spisovatel, ale pouze zapisovatel zločinů nacistů a komunistů a v úvodu jedné své brožurky poznamenává:

"Tuto knížku psal zemědělec upracovanou rukou, která ještě více ztvrdla v uranových dolech a komunistických koncentrácích. Jsou to události pravdivé, na vymýšlení románů nemám čas."

Když s Bohumilem Černíkem stojíte na dvoře jeho stavení a nad vámi plují jarní mraky, on kývne k chalupě a prohodí:

"Tady tím vším mě navštívil Bůh, jako toho Joba. Ale nezanevřel jsem na svět - snad jsem víc poznal. Teď mohu pomáhat lidem. Zkušenostmi i bylinkami."

Pak skočí do komory a strká vám do ruky pytlík usušených léčivek se slovy: "Aby se vám lépe dýchalo."