Adam Drda analytik BBC

Přeci jenom si však věc ještě zaslouží pár poznámek, týkajících se věcí zdánlivě okrajových.

Především: spor se vede o dekrety a poválečné události v Československu, to jest zejména o vyhnání a vyvlastnění Němců a persekuci Maďarů, nikoli primárně o postavu prezidenta.

Edvard Beneš má trochu smůlu, protože se z něj stal symbol. Do značné míry se o to ovšem zasloužili i čeští politici.

Maďaři kritizují dekrety právem, stejně jako Němci: nemohou kývat na českou obhajobu právních aktů, které zakotvují vinu "zrádců, kolaborantů, Němců a Maďarů", tedy vinu nikoli podle toho, co člověk provedl, ale kým se narodil.

Redukovat Beneše jen "na dekrety" - a naopak redukovat dekrety "na Beneše" - je nesmysl

Kdyby něco podobného hlásaly v blízké cizině nějaké srovnatelné dokumenty o Češích, Praha by nepochybně taky protestovala, zvlášť kdyby je ta hypotetická země označovala za "pilíř" svého právního řádu.

Sluší se ale říct, že dekrety byly dílem většiny poválečné české politické representace.

Beneš hrál tehdy zásadní roli, ale rozhodně nebyl sám - provedením dekretů, které Němce i Maďary rozčilují, se pověřovala celá vláda, horlivě je prosazovali komunisté, lidovci, sociální demokraté atd.

Politická kariéra Edvarda Beneše byla dlouhá a složitá, v nesmírně těžké době; jeho zásadní podíl na vzniku a budování Československého státu je nepochybný, jeho pozdější politické selhání asi rovněž, ale být politikem, který v určité chvíli selhal a zvolil špatnou cestu není totéž, co být úmyslným politickým ničemou.

Redukovat Beneše jen "na dekrety" - a naopak redukovat dekrety "na Beneše" je nesmysl.

Do jaké míry ale česká politická representace ctí Beneše jako zakladatele státu?

Edvard Beneš má trochu smůlu, protože se z něj stal symbol

A do jaké míry jsou slavnostní adorace jako byla ta u sochy na Loretánském náměstí nebo speciální oslavovací zákon určeny zahraničnímu publiku a myšleny prostě jako obhajoba poválečných událostí?

Jinými slovy, nejde o tu sochu, jde o symbol.

Kdyby česká politika dokázala realisticky zhodnotit léta 1945-1948 i tehdejší selhání demokratů, a kdyby u pomníku řečníci na adresu kritiků prezidentovy politiky nevykřikovali "Jste ostudou národa!", pomník Beneše jako Masarykova spolupracovníka a českého státníka, pomník nikoli světce nebo zločince, ale chybující lidské bytosti, by vyvolával nesrovnatelně menší kontroverzi.

Za posledních deset patnáct let se ale věc prakticky nikam nepohnula.

Od sudetských Němců čas od času zaznívá absurdní srovnávání Beneše se Stalinem, z české strany prezidentovo iracionální svatořečení, přičemž jedno je zrcadlovým obrazem druhého.

Postoj maďarské vlády, kritický k dekretům a zároveň maximálně vstřícný vůči České republice, je třeba ocenit.

Postoj maďarské vlády, kritický k dekretům a zároveň maximálně vstřícný vůči České republice, je třeba ocenit

Maďarský ministr zahraničí říká, že jeho kabinet uznává Benešovy zásluhy o český stát, že je třeba jednat, jednat a jednat, a že se na urážky nemá odpovídat urážkami.

A podobně nefanatický je i postoj českého ministra zahraničí Cyrila Svobody, který se - aspoň zatím - nenechal poslanci ČSSD donutit k tomu, aby komentoval přepjaté výroky bavorského premiéra Edmunda Stoibera.

Obojí představuje ve středoevropském prostoru zdaleka ne běžnou ukázku politické věcnosti, snahy vytvořit pro diskusi o poválečné minulosti normálnější prostředí než je současná střelnice.