Jiří Dědeček básník a písničkář

Čas ukazuje a někdy i zvoní - co víc by mohl člověk od budíku chtít. Až se jednou rozbije, vyhodím ho beze smutku; stejně je to možná budík jen na jedno použití.

Když jsem se podivoval nad tím, že jezdí za prací tak daleko a přistupují často na velmi nízké platy, řekli mi jen plaše: 'Ale vždyť vy, Češi, děláte to samé v Německu...'

Ale ty stavební práce, které u nás Sergej s Vasilem vykonali, přežijí generace. Přišli k nám v rámci dohody s jednou malou stavební firmičkou spolu s několika českými zedníky a přidavači rekonstruovat.

Rekonstrukce ovšem byla nelehká (březen byl abnormálně studený, jak už na Vysočině bývá, ale beton bylo zapotřebí vytahat v kýblech po schodech do prvního patra, cihly na komín v náručí).

A tak zlaté české ručičky pozvolna chladly, uvadaly a odpadaly.

"Todle my nemáme zapotřebí, šéfe," řekl jednou polír, praštil lžící a odešel i se svým mančaftem. Jen Ukrajinci zůstali, asi to zapotřebí měli.

Nešlo ovšem o bezplatnou brigádu na umělcově pozemku, honoroval jsem oba poctivě, a tak jsem názoru "našich lidí" úplně přesně nerozuměl.

Když se jednalo o vykopání kanalizačního příkopu v úzké mezeře mezi dvěma staveními, řekli mi ti naši ještě: "Todle vám žádnej řemeslník neudělá, to si musíte vykopat leda sám. Jo, a nebo říct Ukrajincům…"

Nakonec jsem pochopil: až budu mít vykopáno, vybetonováno a vyzděno na těch nejobtížnějších místech, "naši" jsou ochotni přijít, oštukovat, položit dlaždičky.

Inu dobře, řekl jsem si, a pustil jsem se s těmi dvěma věrnými cizinci do práce. Brzy jsem toho ovšem nechal, jejich ďábelskému tempu jsem nestačil.

Někdy se o nich říká, že neberou ohled na kolečko u trakaře a prázdný či plný malty ho přenášejí v rukou. Možná. Ale tak nebo tak, dílo jim jde od ruky rychle a krásně, co bych se tedy šťoural v jejich pracovních metodách.

Sergej s Vasilem působili dojmem, že se k nám přijeli trochu zrekreovat zdravou fyzickou dřinou.

Jeden byl učitel hudby, druhý elektrikář, ale nikdy jsem si přesně nepamatoval, který je který, protože oba si při míchání malty stejně krásně prozpěvovali a oba byli velmi jemných mravů.

Když jsem se podivoval nad tím, že jezdí za prací tak daleko a přistupují často na velmi nízké platy, řekli mi jen plaše: „Ale vždyť vy, Češi, děláte to samé v Německu..."

Když nastaly potíže s dovozem a stavbou lešení, uřízli si v divokém porostu pod skládkou pár rovných kmínků, zapíchali je do země okolo štítu, z fošen vyrobili chodníčky, všechno to provázali lany a bez řečí pracovali dál.

Na jaře jim pak na tom jejich lešení vyrašily lístečky.

Měli jsme na závěr jediný náznak incidentu, když pánové odmítli umýt po sobě plechový ešus, v němž si po dlouhé týdny večer co večer vařili kolínka.

Zatvrzele mi opakovali, že to umyje žena, a mysleli tím mou manželku. Neměl jsem chuť do složitého vysvětlování...

Když mě pak moji gastarbeitři viděli za soumraku na dvoře potupně drhnout nádobu pískem, četl jsem v jejich pohledu soucit.

Ale mně to nevadilo, byl jsem rád, že jsem jim ho mohl dopřát jako bonus k výplatě. Určitě se pak o to víc těšili domů, jako ti naši zase třeba z Německa.