Daniel Kaiser analytik BBC

Bude prý se chovat tak, aby se nikdy nemusel bát mezi mukly přijít.

Včera říkal v podstatě to samé témuž publiku.

Mezitím se ale udála vládní krize, během níž Stanislav Gross hrál proti koaličním partnerům a především proti předsedovi lidové strany Miroslavu Kalouskovi, který už s ním nechtěl vládnout, komunistickou kartu.

Opakovaně mu dával najevo, že jeho lidi komunisté klidně nahradí.

Protikomunistická pojistka sociální demokraty zavazuje hlasovat se svými koaličními partnery pouze o rozpočtu, o daních a o zákonech, které se tak či onak dotýkají majetku

Prvního dubna se pak o Grebeníčkovy poslance skutečně opřel, když se ho ODS pokusila v parlamentu odvolat.

Před hlasováním se Gross obrátil do komunistických lavic se slovy: "Já chci říci, že se neštítím nikoho, kdo ve volbách získal poctivý mandát.

A ať se mně to líbí, nebo ne, tak poslanci KSČM tento poctivý mandát získali." Nakonec se levolevý scénář neuskutečnil: prezident dělal obstrukce a nedala se vyloučit prudká reakce ulice.

Už před loňským listopadem a potom ještě mnohokrát, před i po začátku vládní krize, ovšem sociální demokraté s komunisty ve sněmovně vytvářeli časté koalice, ať už za prosazením nějakého jasně daného cíle, tak i proti různým takzvaně pravicovým iniciativám:

Hlasovali spolu proti převodu nemocnic, proti restitučním nárokům obětí kolektivizace, proti deregulaci nájmů, za výhody pro policisty a ostatní státní zaměstnance v uniformě.

Ještě minulý týden obě strany smetly návrh odškodnit studenty vyloučené za komunistů z politických důvodů z vysokého učení.

Grossův nejdůležitější podřízený po stranické linii, premiér Jiří Paroubek, nedávno v novinách odhadl, že za pět roků, tedy při první příležitosti, která by se jim vůbec mohla otevřít, možná sociální demokraté pozvou do vlády komunisty.

Proto měl včera předseda občanských demokratů - ti jsou podle Paroubka horší než komunisti - Mirek Topolánek pravdu, když dobře fungující levicovou stojedenáctku označuje za pomalu hlavní mocenskou osu současné sněmovny. Důvodně se dá předpokládat, že tento stroj bude klapat 13 měsíců zbývajících do voleb.

Protikomunistická pojistka sociální demokraty zavazuje hlasovat se svými koaličními partnery pouze o rozpočtu, o daních a o zákonech, které se tak či onak dotýkají majetku.

Smluvní strany se navíc zavázaly, že nebudou vyvolávat hlasování o nedůvěře.

Smlouva, na jejímž základě se Jiří Paroubek ujal vlády, se tudíž velmi podobá proslulé opoziční smlouvě. Už zase bude mít ČSSD krytá záda, tentokrát ovšem ne od občanských, ale od křesťanských demokratů a unionistů. S KSČM pak může hlasovat skoro o všem ostatním.

ČSSD se s komunistickou minulostí pokouší naložit podobně jako po válce západní Německo s obtížným dědictvím nacismu.

Tak jako Stanislav Gross loni na podzim trochu vylepšil důchody vězňům komunistických táborů, odškodňovali i Adenauerovi křesťanští demokraté Hitlerovy oběti.

Současně se - celkem účinně - snažili vtáhnout zkompromitované nacistické kádry do budování státu a profesně je rehabilitovali.

Čeští sociální demokraté ovšem daleko víc riskují.

Přátelé starých pořádků tady netvoří dezorganizovaný houf, naopak se sdružují ve straně, která už zaznamenává lepší preference než její doprovod do lepší společnosti.