Ondřej Štindl analytik BBC

Účastníci i pozorovatelé jako by projevovali společný zájem - nechat to na chvíli být, zkusit se pro jednou zabavit nějak jinak.

To vyvrcholení ovšem přišlo příliš pozdě na to, aby jako takové vůbec mohlo být vnímáno

Po všech těch turbulencích se může zdát, že se toho vlastně moc nezměnilo: Česko má do značné míry totožnou vládu, která má ve Sněmovně totožnou stojedničkovou většinu.

Ten kabinet velmi pravděpodobně vydrží až do voleb - těžko se komu v současné situaci může chtít pouštět se do martyria dohod, podrazů a dalších atributů vládní krize, jichž si politici během posledních měsíců užili asi víc, než kdokoliv z nich chtěl.

Navíc - komu by to pro těch pár měsíců vládnutí stálo za to? Dá se tedy čekat, že na vládní lodi se se možná bude občas remcat, posádka se samou prací nepřetrhne, všichni si ale dají pozor, aby plavidlo nepotopili.

Paroubkovy manévry

Nový premiér nemá nějaká přehnaná očekávaní. V pátek řekl, že předpokládá, že s blížícími se volbami bude kázeň v koaličních klubech klesat a že ti poslanci, kteří budou tušit blížící se závěr jejich parlamentní kariéry, zřejmě aktivitou překypovat nebudou.

Je možné v tom vidět jakési předběžné alibi pro případ parlamentní spolupráce sociálních demokratů a komunistů

Předseda vlády proto chce, jak říká, manévrovat nalevo i napravo.

Je možné v tom vidět jakési předběžné alibi pro případ parlamentní spolupráce sociálních demokratů a komunistů.

Ta během posledních dnů ve sněmovně několikrát nastala, například ve vztahu k návrhům odškodnění okupace z roku 1968 nebo odškodnění studentů, které komunistický režim připravil o možnost dokončit vzdělání nebo ho vůbec získat.

Míra toho, jak moc se Jiří Paroubek na případnou spolupráci s komunisty bude spoléhat, ovšem závisí na tom, jakou pozici uvnitř rozhádané sociální demokracie bude chtít zaujmout.

Představa menšinové vlády, která by vznikla poté, co by koaliční partneři pod vlivem případné spolupráce sociálních demokratů a komunistů ze současného kabinetu odešli, může být pro hodně lidí v ČSSD přitažlivá.

Těžko ale čekat, že by další rozpory uvnitř sociální demokracie, k nimž by takový manévr asi vedl, nevedly k něčemu jinému než k poklesu voličské přízně.

Topolánek sezastal Grosse

Mirek Topolánek v rozhovoru pro Frekvenci 1 v úterý řekl, že bývalý předseda vlády Stanislav Gross se stal obětí štvanice.

Od šéfa nejsilnější opoziční strany, takové vyjádření může překvapit, byť ho Topolánek dále rozvedl v tom smyslu, že Gross odstoupit měl, mělo se tak ale stát z jiných důvodů.

Mirek Topolánek ovšem není jen reprezentant jedné strany, je to také představitel celku české politiky

Mirek Topolánek ovšem není jen reprezentant jedné strany, je to také představitel celku české politiky a v tomto smyslu je jeho odstup od Grossovy aféry celkem pochopitelný.

Nejdřív ale k té "štvanici" na Grosse. Dá se o ní mluvit v tom smyslu, že referování některých médií o expremiérově aféře bylo trochu hysterické - ani ne snad co do obsahu zpravodajství, jako spíš pokud jde o jeho tón.

Nicméně i kdyby bylo pravdivé tvrzení, že problémy s financováním bytu na Grosse někdo účelově vytáhl, jsou skutečnosti, které během aféry vyšly najevo, i způsob, jímž tehdejší premiér na ta odhalení reagoval, víc než dostatečným důvodem k rezignaci.

Nová možnost

Navíc ta třeba i přehnaná reakce na premiérovu aféru byla reakcí tradice neodpovědnosti za důsledky svých skutků, která je v české politice dlouhá a kterou spoluvytvářely všechny strany - koaliční i opoziční.

Možnost, že politik bude odstřelen jaksi zvenčí, tím, že na něj někdo něco vytáhne nebo že na něj něco prostě praskne

A svým způsobem pochopitelná je i ta mediální hysterie. Lidé v českých médiích mohli cítit oprávněnou frustraci z toho, že ať už se objeví jakákoliv informace týkající se nějakého předního politika, v naprosté většině případů to dotyčný ustojí.

Na Grossovu kauzu se proto vrhla se zuřivostí odpovídající "poslední bitvě". Ta vzplála a Stanislav Gross z ní odešel poražen.

To jistě neznamená, že byla změněna dosavadní pravidla politického provozu. Přinejmenším se ale objevila výjimka z těch pravidel. Pro politiky jistě znepokojující a nejen pro ty, kteří mají máslo na hlavě.

Objevila se jakási nová možnost, ne nutně lepší než zvyklosti minulé, ale nová. Možnost, že politik bude odstřelen jaksi zvenčí, tím, že na něj někdo něco vytáhne nebo že na něj něco prostě praskne.

Skepse z politiky

Grossova aféra navíc odstartovala další vzrůst skepse ve vztahu k celku politiky. Tu sice lidé mohou vnímat jako od veřejnosti zcela odtrženou a jednající jen ve vlastním zájmu, nicméně to není tak docela pravda.

Politika veřejnost potřebuje a veřejnost potřebuje politiku. A pokud se veřejnost a politika jako celek dostanou do sporu, nemůže politika zvítězit; nanejvýš mohou prohrát obě strany.

Může přinést jakousi očistu politiky, nebo také může otevřít dveře nějakému agresivnímu a autoritativnímu populismu

Takový spor - pokud bude dál trvat - může přinést jakousi očistu politiky, po níž čas od času lidé volají. Ovšem očistu ve stylu "když se kácí les, létají třísky".

Nebo také může otevřít dveře nějakému agresivnímu a autoritativnímu populismu. Tlak veřejnosti může zrušit zavedená pravidla politického provozu, může se ale také stát, že se dál bude hrát bez pravidel.

Reakce veřejnosti na vládní krizi také nebyla jen povzbudivá. Samozřejmě, hodně lidí projevilo jakousi aktivitu - vymýšleli vtipy, žertovné předměty, nechali se fotit na billboardy, dokonce demonstrovali.

Bezpečný stud

Na té reakci je ale také cosi znepokojivého.

Jistě, Stanislav Gross to tak trochu schytal za všechny ostatní a v takové situaci se mu nemohlo dostat "spravedlivého" zacházení.

Přes tuhle racionalizaci byl ale pohled na to, jak se jeden člověk stává objektem všeobecného a často dost aktivně projevovaného opovržení, někdy skličující.

A nejde jen o Grosse, stačí připomenout děsivý průběh Kotle s Miroslavem Kalouskem - těžko se vyrovnat s představou, že takový vulgární lynč je ve veřejném prostoru vůbec možný, nemluvě o tom, že by se z něj mohla stát norma.

Nějak se od toho zlého světa distancovat, odstřihnout se od něj, ať všichni vidí, že s ním nemá nic společného

Nejde ale jen o ty výtrysky jaksi všeobjímající nenávisti, která jistě doutná na okrajích každé společnosti a záleží jen na tom, zda jí někdo - třeba televize - připraví jeviště.

Do jisté sporné byly i ty kultivované protesty - někdy totiž jen posilovaly nezdravé stereotypy českého veřejného života.

Vezměme si třeba známé billboardy "stydím se za svého premiéra". Důstojné sdělení, kterému každý účastník doprovodil tou nejosobnější signaturou - tváří.

Co se tady ale vlastně sděluje? Že ten člověk vnímá, jak ti, kdo by ho měli reprezentovat, toho vlastně nejsou hodni, což on je - narozdíl od nich - schopen rozpoznat. A proto se stydí.

Netvrdí, že chce něco změnit, něčeho dosáhnout - stydět se je nakonec bezpečnější.

Nějak se od toho zlého světa distancovat, odstřihnout se od něj, ať všichni vidí, že s ním nemá nic společného. Udělat si ohrádku z vlastní svatosti a pokud možno z ní nevystrčit nos.