Petruška Šustrová novinářka

Mělo by se sice vždycky dodávat, že válka tehdy skončila jen v Evropě, protože na asijských bojištích vojáci i civilisté umírali ještě několik dalších měsíců, ale optice Evropanů je celkem pochopitelně košile bližší než kabát.

Ani při oslavách nejde o nic jiného než o to, že bychom se už konečně měli naučit spolu žít bez ohledu na to, co nás dělí

I mně je koneckonců košile bližší než kabát, a tak jsem výročí konce války v Evropě pustila z hlavy a vypravila jsem se do pražského klubu Roxy, kde hráli Plastici spolu s Agon Orchestra Pašije.

Koncert byl věnován, jak stálo na pozvánce, Pavlovi Břeťovi Bergmanovi, který nedávno v pětasedmdesáti letech zemřel.

Břeťa byl přezdívka, říkali jsme tak Pavlovi jen za zády a ani nevím, jak k té přezdívce přišel.

Koncert byl zážitek vskutku neobyčejný: v potemnělé místnosti duněla hudba a zpěv, a prastará biblická slova, jež před lety působivě sestavil Vráťa Brabenec, měla v souvislosti se vzpomínkou na Břeťu zvláštní, novou naléhavost.

Je cesta spravedlivého cestou kříže? Břeťa nebyl křesťan, byl Žid, vyrostl ze židovského dítěte, které kdysi v německém koncentráku vylezlo z hromady mrtvol.

Byl to zvláštní člověk a měl jednu vadu a zároveň přednost: strašně rád mluvil. Profesí byl historik, toho si musel všimnout každý.

Břeťa znal kdeco a ve svém málem nekonečném vyprávění často připomínal, co kdo kde ve světě o čem napsal.

Přesvědčením byl sociální demokrat a společně s Rudolfem Battěkem a Vendelínem Komedou věčně připravovali různé iniciativy, ze kterých něco kloudného vzešlo jen občas.

V sociální demokracii obrozené po roce 1989 tato skupinka neuspěla a myslím, že to bylo ke škodě té strany.

Převážili tam ti, které vidíme co chvíli na obrazovkách a o většině z nich myslíme své.

Jak jsem tak seděla v Roxy a poslouchala Pašije, jejichž provedení bylo skutečně velkolepé, pozorovala jsem návštěvníky.

A přemýšlela jsem, jak by se asi ti mladí lidé, kterých tam byla spousta, na Břeťu dívali. Nejspíš stejně jako my.

Člověk po pár minutách poznal, že je to hodný člověk, který se snaží pomáhat. Jenže se taky snažil povědět každému rovnou všechno, co věděl, a ještě se každou chvíli v řeči zastavoval a vracel, aby zpochybnil, co právě řekl.

Hleděli jsme na něj s mírnou ironií, občas jsme ho trápili přátelským špičkováním, ale měli jsme ho rádi, patřil k nám.

Připadalo mi docela přirozené, že se muzikanti z Plastiků a Agonu rozhodli uctít památku svého židovského přítele právě tou nejkřesťanštější skladbou, kterou kdy hráli.

Pavel se také nikdy nedržel striktně v mezích svého náboženství - spolupracoval například s odsunutým českým Němcem, farářem, žijícím v Německu.

Věděl totiž dobře to, co tak naléhavě v Pašijích zpívají Plastici, že "jití jest Hospodinovo", a národnostní nebo náboženská nesnášenlivost nemůže nikdy přinést nic dobrého.

Když jsem pak pozdě v noci zamířila domů, hloubala jsem nad tím, jak zvláštně to všechno do sebe zapadá.

I s těmi oslavami výročí konce války v Evropě: v zásadě přece ani při nich nejde o nic jiného než o to, že bychom se už konečně měli naučit spolu žít bez ohledu na to, co nás dělí.