Ljuba Václavová filmařka

Vzpomněla jsem si v tu chvíli na zážitek s romskými dětmi z jedné pražské školy. Bylo to také v květnu a lilo jak z konve.

Děti se dívaly do deště s děsem v černých očích a mne zajímalo, jestli vědí jak, z čeho a proč vzniká déšť. Dneska pršet muselo, řekly mi.

Ráno měl pohřeb náš kamarád. Zabil se v autě a ještě v rakvi plakal. Všichni to viděli - měl slzy na tvářích, když se rakev zavírala. Děti to říkaly naprosto přesvědčivě a divily se, že takovým věcem nevěřím.

Ostudným faktem z historie cikánského tábora v Letech je jeho českost - tábor zbudovala česká vláda a věznitelé i bachaři byli Češi

A já teď nevěřím svým očím, když čtu v Lidových novinách, že europoslanec za KSČM Ransdorf jako historik prohlašuje - cituji - že ohledně Letů se bezuzdně lže a že žádný skutečný koncentrák tam nikdy nebyl.

Slovo koncentrák vzniklo od slova koncentrace a koncentrační tábor byl - a v mnohých státech ještě je - zařízení, v němž se soustřeďují, izolují a většinou i zabíjejí odpůrci režimu, příslušníci národnostních menšin i celých národů.

V Letech byl tábor, do něhož úřady navezly, tedy koncentrovaly, rodiny českých Cikánů, označené za "osoby práce se štítící ". Nehrálo roli, jestli se toulali světem nebo celý život pracovali v cihelnách, na stavbách nebo na poli.

Byl to tedy koncentrační tábor pro určitou skupinu lidí. Nebyl zamýšlen jako vyhlazovací, ale kvůli tvrdému zacházení a strašným hygienickým podmínkám se stal mnohým vězňům místem posledním.

Ti, kteří přežili, byli spolu s Cikány z tábora v Hodoníně u Kunštátu na Moravě transportováni do Osvětimi, stejně jako čeští a moravští Židé z Terezína. V Osvětimi pak byli téměř všichni vyvražděni.

Nebyl zamýšlen jako vyhlazovací, ale kvůli tvrdému zacházení a strašným hygienickým podmínkám se stal mnohým vězňům místem posledním

Ostudným faktem z historie cikánského tábora v Letech je jeho českost - tábor zbudovala česká vláda a věznitelé i bachaři byli Češi.

Samozřejmě, že vše je svázáno s koncem naší samostatnosti, s nacistickou okupací, s válečnými poměry v Evropě, ale to nic nemění na tom, že čeští a moravští Cikáni trpěli a umírali "v péči" svých českých spoluobčanů.

Na odhalení pomníku obětem v Letech přijela v roce 1995 také americká Češka, paní Dinah, židovská malířka, která byla vězněna v Osvětimi a pro doktora Mengeleho musela malovat obrazy Romů, aby zachytila podobu rasy, určené k celkovému vyhlazení.

V Letech jsem se pak sešla i se dvěma romskými ženami, které zázrakem přežily tamní lágr i Osvětim.

Kde přesně stál tábor u vesnice Lety, už říci neuměly - krajina se za padesát let mění, les se kácí a nový roste. Podle dochovaných fotografií je ale takřka jisté, že prasečák na původním místě tábora stojí - a když ne, pak do něj aspoň částečně zasahuje.

Před několika dny, téměř přesně po deseti letech od odhalení pomníku, jsem jela s kamarádkou autem kolem letského vepřína. Bylo krásně, slunce svítilo, a přítelkyně, která se narodila v Čečensku, poslouchala moje vyprávění o historii tohoto místa.

Nad cikánskou pověrou, že prší tehdy, když mrtví pláčou, vrtěla hlavou - kdyby byla pravda, že pláč mrtvých vyprovokuje déšť, v Čečně by nikdy pršet nepřestalo. Smrad z vepřína se linul krajem a my musely zavřít okna.