Adam Drda analytik BBC

Milovníci armádní historie se převlíknou do uniforem a jdou si naslepo zastřílet, položí se pár věnců, udělí vyznamenání hrdinům, kterých je čím dál méně, a politici pronesou cosi v tom smyslu, že "nesmíme zapomenout na statečnost odpůrců nacismu a na jeho hrůzy".

Nevinní trpěli i na druhé straně - a to, že se o nich nemluvilo desítky let, není důvod, proč je neuctít dnes

Těch šedesát roků, které od konce války uplynuly, je však třeba využít nejen ke vzpomínce, ale i k reflexi - jinak je to promarněná příležitost.

Český prezident Václav Klaus se před pár dny zúčastnil pietního aktu v Ostravě, kde ocenil vítězství vojáků čtvrtého ukrajinského frontu - a prohlásil:

"Často slýcháme, že konec války se udál jinak a že to byl počátek nové totality..." Podle tisku prezident toto pojetí kritizoval - a dodal, že "oběti a viníci dnes začínají splývat. Na to bychom si měli dát pozor."

Klausův názor si zaslouží pozornost. Především pro řadu zemí, ať už jde o baltské státy nebo o Polsko, má osvobození Rudou armádou velmi trpkou příchuť - znamenalo pro ně začátek dlouhé a nesmírně kruté éry pod sovětskou nadvládou - to je fakt, nikoli předmět sporu, a bylo by absurdní to popírat.

Z prezidentových slov ale vyplývá, že se tak možná zpochybňuje hrdinství řadových sovětských vojáků. Nikdo soudný to nedělá.

Bránili svou zemi, bojovali s hitlerovským barbarstvím, zaplatili za to strašlivou cenu, bez nich by se boje vyvíjely jinak. Smůla pro ně i pro ostatní byla, že měli - zjednodušeně řečeno - v čele generalisima Stalina.

Plně to platí i pro Československo. Po letech bezprecedentního nacistického teroru a malé zkušenosti s pravou tváří sovětského komunismu se sice dá pochopit poválečná náklonnost velké části společnosti k Rudé armádě, ale to nic nemění na podstatě věci - ani na úmyslech vedení SSSR, ani na selhání tehdejší čs. politické representace.

Když se před časem vedla veřejná diskuse o německém památníku vyhnancům, čeští politici se tvářili znepokojeně, jako by se chystaly nějaké pokusy o obnovu Třetí říše

Nic to nemění ani na faktu, že někteří vojáci Rudé armády si na dobytém území, Československo nevyjímaje, občas počínali jako sprostí zloději a násilníci.

Edvard Beneš za války vsadil na Stalinovu náklonnost a viděl v Sovětském svazu přítele, k němuž je třeba se přimknout kvůli německému nebezpečí.

Podcenil Stalina, Gottwalda i české komunisty, celé to byla fatální chyba a Československo za ni zaplatilo ztrátou sotva získané svobody.

Totalitní režim se začal zvolna budovat hned v roce 1945, demokracii omezoval už košický vládní program, destrukce právního vědomí se prohloubila vyhnáním Němců - tři roky do únorového puče byly jakousi chmurnou předehrou.

Když teď Václav Klaus mluví o splývání "viníků a obětí", je dost obtížné určit, co má vlastně na mysli. Copak někdo obhajuje nacismus?

Německo se od války kaje - a je zatíženo takovým nákladem viny jako snad žádná jiná společnost v historii.

Jenomže je třeba pochopit i trauma, které konec války znamenal pro miliony obyčejných Němců. Když se před časem vedla veřejná diskuse o německém památníku vyhnancům, čeští politici se tvářili znepokojeně, jako by se chystaly nějaké pokusy o obnovu Třetí říše.

Přitom stačí připomenout třeba děsivé osudy německých civilních uprchlíků z Východního Pruska, štvaných Rudou armádou a ponechaných nacistickými úřady na pospas osudu, statisíce osobních tragédií znásilněných žen, zmrzačených nebo zavražděných dětí a zabitých mužů, o nichž se léta nemluvilo, protože to bylo považováno za nevhodné.

Člověk pak pochopí, že jsou to věci, s nimiž je třeba se vyrovnat.

Neznamená to žádné zaměňování viníků za oběti, ale prostou schopnost soucitu a porozumění. Nevinní trpěli i na druhé straně - a to, že se o nich nemluvilo desítky let, není důvod, proč je neuctít dnes.