Jana Franková herečka

Na Vysočině se dřevo teprve začíná listem odívat, mladé osení sotva ke kotníkům. Vcházíme do Podivic, malé vsi uložené do strání tak důmyslně, že na chvíli připomene antický amfiteátr.

Tam na tý naší návsi s kapličkou a se zvonicí se místo velkých dějin děly malý divadla Pan učitel Kopecký

Vrata u velkého statku jsou otevřena, a tak vstupujeme. Na dvoře pod ořešákem sedí devadesátiletý pan učitel Kopecký, který učíval na venkovských jednotřídkách po okolí.

Vítáme se, neboť jsme se přes zimu neviděli a všichni jsme jí přečkali a v jarním světle jsme odšpuntovali modrý portugal:

"Tehdy v květnu pětačtyřicet," prohodí pan učitel, "bylo dlouho teplo, osení až nad kolena."

A z paměti vytahuje epizodu, která se v místní kronice ani národní historii nezmiňuje.

"Bylo to 9.května... Už od rána jsme nedočkavě vyhlíželi osvoboditele. Z Humpolce k nám přiběhl posel, že už se blíží na koních a že máme zvonit na kapličkový zvon."

"Tak slepý Jeník Rýdlů tahal špagátem vostošest, zvonek lítal jak splašený. Jenže dlouho nikdo nejel. Až odpoledne sme v zatáčce nad vsí uviděli v kouři prachu dva tančíky."

"Lidi vybíhali ze stavení a házeli na ně kytky a cigarety. Zaprášené tanky pomalu sjely na náves a tam jejich umouněné pasažéry obklopili děti."

"Za chvíli se tu shromáždila celá obec a starosta začal mlčenlivé zaražené osvoboditele slavnostně vítat bochníkem chleba."

"Bylo mi divné, že jsou vojáci tak strnulí, ale přičítal jsem to jejich únavě. Starej Jukl, ten co bojoval v Rusku v legiích, vojákům gratuloval a pořád křičel - Spasíba! Zdravstvujtě! Zdravstvujtě! Spasíba!"

"Dokonce někdo radostí začal zpívat hymnu. Ale v tom Jukl ztuhl a počal pomalu couvat. Všiml si, že na zaprášeném tančíku není rudá hvězda, ale německý kříž. A někdo z vojáků německy křikl: 'Kde jsou Američané? '"

"Oni to vůbec nebyli Rusové, ale Němci. Lidi oněměli a pomalu couvali za ploty. I ten slepý Rýdl. Vojáci znovu německy křičeli, kdeže je cesta na západ, ale nikdo nevodpovídal."

"Nakonec z prázdné návsi odjeli. Až později jsme se dozvěděli, že jsme měli velké štěstí, protože to nejspíš byli Rakušané, kteří do lidí nestříleli."

Smáli jsme se té návesní příhodě, neboť jsme mezi vesničany viděli i naše chrabré předky, kteří v oné vsi na Vysočině bydleli.

Pan učitel, který tam v té době vyučoval v jednotřídce padesát dětí, si připomínal naivní slova kněze Josefa Toufara z nedalekého městečka, který mu říkal:

"Pane učiteli, až přijde fousatej Josef - to myslim Stalina - tak českej učitel a českej kněz to tu svorně budou obnovovat a dávat dopořádku."

Jenže brzy po válce faráře Toufara sadističtí žáci vousatého Josefa umučili ve Valdicích a pan učitel odešel i s celou rodinou do severních Čech.

Když se loučíme, ve vratech prohodí: "Tam na tý naší návsi s kapličkou a se zvonicí se místo velkých dějin děly malý divadla."