Adam Drda analytik BBC

Šlo ale - aspoň u těch nejzásadnějších - spíš o dozvuky toho, co se upeklo v týdnu předešlém.

V pondělní prezident republiky jmenoval nového předsedu vlády, sociálního demokrata Jiřího Paroubka - a spolu s ním i staronový koaliční kabinet.

Gross odchází, s teorií spiknutí na rtech

Není zatím jisté, že dostane důvěru poslanecké sněmovny, ale zdá se to dost pravděpodobné: své "ano" pro vládu zpochybňuje jen pár sociálních demokratů kolem Jana Kavana, zrovna těch, kteří jsou verbálně proti všem kabinetům od té doby, co odešel Miloš Zeman do důchodu, ale vždycky věděli, že by bylo příliš riskantní pokročit od slov k činům.

Z Grossových výroků lze vyvodit, že skutečnou příčinu svého politického pádu ještě pořád nezná a drží se teorie spiknutí neznámých ničemů

Zmíněné skupině jde zřejmě ze všeho nejvíc o mediální pozornost a zároveň se snaží zvětšit svůj politický vliv: nepřiměřeně jej posiluje jednohlasá většina vládních stran, trvalý problém posledního volebního období.

Vládu tito lidé neohrozí, rozklad sociální demokracie bude zřejmě jejich přičiněním pokračovat.

V pondělí také podal demisi premiér Stanislav Gross a s ním i jeho politická kariéra, která se patnáct let nerušeně a úspěšně rozvíjela.

Gross zatím zůstává v čele ČSSD, těžko ale čekat, že by ji mohl vést do voleb.

Lídrem politické strany je většinou člověk, schopný řídit stát - představa, že by jím byl muž, který si premiérování zkusil a dost mu to nevyšlo, se jeví jako trochu divoká i na české sociálně demokratické poměry.

Stanislav Gross skončil kvůli majetkovým aférám a kvůli překvapivé politické neobratnosti.

Z jeho výroků lze ale vyvodit, že skutečnou příčinu svého politického pádu ještě pořád nezná a drží se teorie spiknutí neznámých ničemů.

Zjevně není schopen přijmout jednoduchou pravdu: i kdyby spiknutí existovalo, nemohlo by uspět, kdyby se mu teď už bývalý premiér nepostaral o pevný základ.

Klaus vs. EP: druhé kolo

I tento týden se "úspěšně rozvíjel" spor mezi českým prezidentem a některými funkcionáři Evropského parlamentu.

Borrell apsal slušný dopis, v němž Klause ujišťuje o své 'nejhlubší úctě' - a jemně až školácky ho odkazuje do patřičných mezí

Jeho předseda Josep Borrell odpověděl Václavu Klausovi na pobouřený dopis.

Klaus v pátek promptně oznámil, že mu odpověď nestačí a že pan předseda asi omylem nereagoval na to, co mu Klaus předtím napsal.

Kdyby se spor netýkal vysoké politiky, mohla by to být docela zábavná záležitost.

Posluchači BBC asi dobře vědí, o co jde, přesto je ku prospěchu věci provést drobnou rekapitulaci.

Václav Klaus je znám tím, že nešetří nepřátelskými výroky na adresu evropské integrace - a pokud jde o evropskou ústavu, tu (jak rasantně prohlásil) "stoprocentně odmítá".

Téměř to svádí říct, že nevynechá jedinou příležitost k tomu odmítání, přičemž tvůrcům ústavy, údajně zakládající superstát a likvidující státní suverenitu, přičítá m.j. dosti nekalé činy i úmysly.

Dva europoslanci a naopak absolutní stoupenci ústavy - místopředseda parlamentu Aleja Vidal-Quadras a šéf ústavního výboru Jo Leinen - se do Klause nedávno pustili se stejnou vehemencí, jako se on pouští do unie a jejího "ústavního díla".

Ponechme stranou argumentaci obou stran: Klaus prostě o euroústavě cosi tvrdí, jeho kritici tvrdí opak a soudí, že prezidentovy argumenty jsou "předpojaté, neférové a prostě lživé".

Dvě chyby europoslanců

Europoslanci ve svém vystoupení udělali dvě formální chyby: jednak tvrdili, že mluví "jménem své instituce", přičemž zjevně mluvili sami za sebe a stejně smýšlející kolegy, za druhé zmínili v souvislosti s Klausem slovo "resignace", přičemž minimálně podcenili mediální zkratku.

Když poslanec EP takto mluví, vypadá to poněkud nevhodně, už proto, že tím kritizovanému prezidentovi nahrává na smeč

Leckde se totiž psalo, že prezidenta "vyzvali k demisi, pokud bude euroústava v České republice schválena".

Ve skutečnosti Vidal-Qadras prohlásil následující:

"Jestliže se hlava státu velice agresivním stylem vrhne do politické debaty o tak zásadní věci, jako je Evropská ústava, a zastává přitom stanoviska odporující pozici vlády a parlamentu vlastní země, je logické předpokládat, že v případě že konečný výsledek, ať už hlasování parlamentu nebo referenda, v České republice bude pro dohodu příznivý, zachová se pan Klaus důsledně a rezignuje (na svou funkci), aby tak demonstroval že jeho demokratické smýšlení je skutečné a upřímné."

Když poslanec europarlamentu takto mluví, vypadá to poněkud nevhodně, už proto, že tím kritizovanému prezidentovi nahrává na smeč:

Václav Klaus přece tvrdí, že v Bruselu se bude rozhodovat o všem - a teď je tu výrok, který jako by jej tlačil k resignaci. Jenomže netlačí.

Aleja Vidal-Quadras se Klause nesnažil umlčet ani skandalizovat, pouze vyjádřil názor, že pokud pan prezident jako politik prohraje svou válku proti euroústavě, to jest nepřesvědčí voliče, že měl ve svém politickém úsilí pravdu, asi z toho vyvodí jako muž v čele státu a přesvědčený demokrat odpovídající důsledky.

Václav Klaus navíc předpovídá, že euroústava bude mít pro Česko dosti kritické důsledky - v takových případech bývá resignace jakýmsi politickým aktem vzdoru proti zcela nepřijatelné nebezpečné věci.

Mezi názorem a výzvou k resignaci

Na takovém názoru není nic nepřípustného, není to žádná "výzva" ani nátlak, navíc lze těžko přehlédnout ironii, kterou europoslancův výrok obsahuje.

Pokud je předseda EP stejně citlivý jako český prezident, může si tu reakci klidně vyložit jako urážku evropské instituce

Český prezident, který ke svým názorovým oponentům taky nepřistupuje zrovna v rukavičkách, zareagoval překvapivě dotčeně.

Jak napsal Josepu Borrellovi, poslanci se dopustili "hrubých urážek vůči mé osobě, jakožto demokraticky zvolenému prezidentu České republiky", jejich útoky jsou "v dosavadní historii Evropské unie naprosto bezprecedentní", pokusili se umlčet představitele členského státu a "urážkami hlavy státu se dopustili i urážky suverénní členské země."

Jinými slovy, europoslanci urazili majestát.

Nakonec Václav Klaus požádal Josepa Borrella, aby k věci zaujal "zásadní a veřejné stanovisko".

Co si měl předseda Evropského parlamentu s touto přepjatou reakcí na politickou oponenturu počít?

Napsal slušný dopis, v němž Klause ujišťuje o své "nejhlubší úctě" - a jemně až školácky ho odkazuje do patřičných mezí:

"Stejným způsobem, jako Vy hájíte své osobní argumenty proti Smlouvě o Ústavě pro Evropu, tedy velmi energicky a s velkým přesvědčením, stejně tak ji jiní politici mohou schvalovat či odmítat, a to se stejnou energií a stejným přesvědčením".

V pátek se Josepu Borrellovi dostalo dosti typické reakce.

Václav Klaus není s odpovědí spokojen a komentoval ji slovy:

"Já nechci být příliš ironický, já skoro chci věřit, že je to nějaký úřednický byrokratický přehmat, že panu Borellovi dali podepsat něco jiného, než co on skutečně věděl, že podepisuje."

Jak je vidět, někdo ironický být smí, někdo ne. Pokud je předseda Evropského parlamentu stejně citlivý jako český prezident, může si tu reakci klidně vyložit jako urážku evropské instituce, o jejímž předsedovi představitel členského státu EU zřetelně říká: nechci tomu věřit, ale přece, on je to možná takový jednodušší pán, který ani neví, pod co se vlastně podepisuje...

Vepřín v Letech

Evropský parlament přijal rezoluci, která odsuzuje diskriminaci Romů - a vyzval Českou republiku, aby odstranila vepřín, který stojí na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku.

Ohrazovat se proti tomu, že europoslancům do této české záležitosti nic není, zavání alibismem

Občanská demokratická strana je požadavkem popuzena, premiér Jiří Paroubek se k němu postavil vcelku realisticky:

Vepřín by zboural, a postavil jinde, ale soudí, že to nepůjde udělat rychle. Svatá pravda.

O letském táboře se v Česku mluví a píše od počátku 90. let, ale až dosud politici nebyli schopni s problémem nějak naložit, proč by to teď mělo být jiné.

Přitom je to záležitost výsostně česká: Romové byli v Letech hlídáni českým personálem, samotný nápad na jejich "koncentraci" se podle všeho taky zrodil v českých hlavách, nacisté věci dodali zrůdný rozměr, ale konkrétně persekuci "Cikánů" nezavedli do českých zemí násilím.

Na otázku, zda má být na místě romského utrpení velkokapacitní prasečák, nemůže soudný člověk odpovědět jinak, než "NE".

hrazovat se proti tomu, že europoslancům do této české záležitosti nic není, zavání alibismem.