Daniel Kaiser analytik BBC

Vliv členství na poměry v republice je určitě pozitivní, tedy pokud se nám líbí růst průmyslové výroby a větší svoboda tuzemců hledat si práci nebo univerzitní vzdělání v západní Evropě.

Členstvím padly poslední celní bariéry, český průmysl zvýšil vývoz do staré Evropy v meziročním srovnání o víc než slušných 25 procent, a hlavně proto slušně rostlo i tuzemské hospodářství.

Na chystané evropské ústavě Prahu zajímá jen způsob, jak ji ratifikovat a radši na sebe neupozorňovat

Bilanci by mohla pokazit analýza, o kolik procent růstu česká ekonomika naopak přichází vinou evropských direktiv, které vlády v Praze svědomitě přejímají už několik roků.

Jen pro ilustraci: evropský komisař Peter Mandelson, který jistě není žádný eurofob, odhaduje, že jednotný trh zvyšuje celkový hrubý domácí produkt Evropské unie o dvě procenta, bruselská byrokracie ho ale o čtyři procenta sráží.

Základní evropské svobody okusují Češi postupně a pomalu. Mají už jednotný evropský trhu, takže zlevnila francouzská vína a podražily ekvádorské banány.

Pracovat bez povolení mohou zatím spíš v zemích dost vzdálených na to, aby se do nich houfně stěhovali. Relativně přitažlivá je i na dálku Velká Británie, kde se na úřadech práce zaregistrovalo asi deset tisíc českých občanů.

Už za rok by se ale východoevropským pracantům mohly otevřít i některé země geograficky bližší. Tady se prostor pro aktivní Čechy bude už jen zvětšovat.

Zatím vůbec neplatí svoboda poskytovat služby. Takzvanou Bolkesteinovu direktivu, která by umožnila operovat živnostníkům v unijním zahraničí podle svých národních zákonů, zablokovaly před měsícem Francie s Německem. Český premiér jim paradoxně přizvukoval.

A tím se dostáváme k výkonu české politické reprezentace v unijním klubu.

Občanskodemokratická opozice obviňuje vládu z pasivity; zavěsila prý se bez rozmyslu právě na francouzsko-německou osu.

Ministr zahraničí Cyril Svoboda se té kritice brání dvěma argumenty: česká diplomacie prý brzdí tlak velkých členských zemí na zrušení zbrojního embarga proti Číně a zastavila sbližování Evropské unie s komunistickou Kubou. Jenže verdikt nad čínským embargem Unie odsunula, hlavně kvůli odporu, který zatím vyprovokoval ve staré Evropě.

S Kubou Brusel obnovil normální diplomatický provoz, přesně o to Fidelovi Castrovi šlo; ministr Svoboda si pouze vymohl, že Unie po půl roce svou politiku vůči Kubě překontroluje. Jestli opravdu zabodoval, nebo jen na dálku pořádal inscenaci pro české publikum, tedy uvidíme v červnu.

U důležitějších rozhodnutí, která upravují provoz Unie, kritika opozice za přilnavost k takzvanému tvrdému jádru a k zastáncům statu quo v podstatě sedí. Jen v jedné důležité věci stála Praha na straně pohybu, když podpořila rozšiřování Unie na Balkán a v kritickém momentu i do Turecka.

Naopak vláda neprotestovala proti změkčování rozpočtových pravidel v eurozóně. O české lhostejnosti k osudu Bolkesteinovy direktivy už byla řeč. Na chystané evropské ústavě Prahu zjevně zajímá jen způsob, jak ji ratifikovat a radši na sebe neupozorňovat.

Skoro celá postkomunistická Evropa buď zavádí nízkou rovnou daň, nebo o ní uvažuje, jen Stanislav Gross nedávno v Paříži jemně podpořil francouzský plán harmonizovat čili zvýšit daně.

Dělá to celé dojem, že stojedničková vláda členství v Unii pojala spíš jako příležitost zapomenout, odkud přišla - totiž z chudší části Evropy, kde je třeba víc se otáčet.