Ondřej Štindl analytik BBC

Celek jejího programu dokládal, že v tom jednom světě neexistuje ani shoda na tom, co jsou lidská práva.

Přinášela filmy vzniklé z nějakého přesvědčení, to přesvědčení ale nebylo jedno, uváděla filmy týkající se politiky, které ale už na festivalu samém mohly vyvolat politické spory jako se to stalo například v závěru loňského ročníku, kdy se proti verdiktu poroty ostře ohradili někteří její členové.

Festival uchovává možnost, že divák, který se na festival jde utvrdit v té své pravdě, tam je vystaven nějaké jiné

Tahle různost přístupů i různost idejí prezentovaná na festivalu dnes představuje až jakýsi sympatický anachronismus.

Během sedmi let se festival rozrostl a jaksi zprofesionalizoval. Zároveň v celosvětovém měřítku vzrostla popularita dokumentárního filmu. Celovečerní dokumenty se pomalu prosazují do kin i v Česku a dokonce se o nich i mluví - viz kauza kolem snímku Český sen.

Někteří dokumentaristé se dokonce stali hvězdami popkultury. Těžko ale říct, zda to prospívá filmům - včetně těch o lidských právech.

Masová produkce má totiž svoje pravidla - neprovokovat, nepřekvapovat, žádoucí stav nastane tehdy, když se diváci stanou tou skutečnou masou, uniformně a jednoduše reagující na jednoduché podněty. Současná angažovaná dokumentaristika se tomu někdy blíží.

Nemá větší ambici než přesvědčovat přesvědčené - utvrdit diváky v tom, že v tom složitém světě patří ke skupině, která ho prokoukla, že v něm patří nejen k těm chytřejším, ale i morálnějším.

Cokoliv, co se vymyká předem připravené šabloně, ignoruje nebo rovnou popírá. Vytváří iluzi hlubšího poznání, člověk jí rád podlehne, zvlášť pokud se na něj v kině nekladou jiné intelektuální nároky, než nechat intelekt v šatně.

V tomhle ohledu není velký rozdíl mezi miláčkem světové levice Michaelem Moorem a vyhlášenou konzervativní stanicí Fox News. Podobnými prostředky mobilizují poslušné vojáky do další bitvy v kulturní válce.

Festivalu Jeden svět se až dosud dařilo se téhle uniformizaci alespoň zčásti vyhnout. Možná se tak stalo i díky specifické východoevropské historické zkušenosti, která představuje účinné antidotum proti efektním zjednodušením typu Tony Blair je horší než Stalin.

Festival tak uchovává možnost, že divák, který se na festival jde utvrdit v té své pravdě, tam je vystaven nějaké jiné. Nebo se tam dokonce setká s dílem natočeným s otevřenou myslí. I to se může stát. Stále ještě dost často.