Daniel Kaiser analytik BBC

Bylo už jinde napsáno a řečeno, že Gross zřejmě nedocenil, jak hlubokou klimatickou změnou bude přechod z ministerstva na Úřad vlády. Věci, které mu na ministerstvu vnitra dlouho procházely, se náhle ocitly pod drobnohledem.

Grossův ikarovský pád se datuje až od prohraných krajských voleb v listopadu; do té doby se naopak choval jako sebevědomý, poněkud bezohledný politik

Dobře to bylo vidět hned na začátku, během protestních akcí namířených proti Grossovu spolupracovníkovi a bývalému veliteli jednotky Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti Pavlu Přibylovi.

To, jak se najednou aktivizovaly takzvané veřejně známé osobnosti, které předtím prospaly Špidlova šéfporadce přes ekonomiku, někdejšího milicionáře a člena ÚV KSČ Jaroslava Ungermanna, mělo být Grossovi varovným znamením. Ale nebylo: jako kdyby si neuvědomil, že jemu média a elity nebudou ochotny promíjet.

Skoro neuvěřitelná série amatérsky spíchnutých verzí, kdo že mu to vlasně půjčil na byt a odkud chce jeho manželka vzít peníze na padesátimilionový podnikatelský projekt v Praze na Proseku, zlomila premiérovi krk.

Se soucitem by se ale mělo šetřit: Grossův ikarovský pád se datuje až od prohraných krajských voleb v listopadu; do té doby se naopak choval jako sebevědomý, poněkud bezohledný politik.

Bagatelizoval a v podstatě schválil bezprecedentní výpad policie proti nejbližšímu spolupracovníkovi opozičního předáka. Několik dlouhých měsíců obsluhoval kolotoč dotací vybraným profesním a sociálním vrstvám.

Teprve neúspěch této strategie otevřel premiérovu mysl lepším nápadům. Na přelomu roku posvětil ministrovi financí plán aspoň trochu snížit přímé daně lidem s nižšími a středními platy.

Nápad ho přežije - už tento týden posílá ministerstvo financí příslušný návrh do vlády. Daňový systém se sice nezjednoduší a blahodárný dopad na české hospodářství zřejmě nebude zásadní, je to ale, když nic jiného, alespoň možná změna v sociálnědemokratickém pohledu na svět.

Víc času už Grossovi vyměřeno nebylo, proto zůstane nezodpovězena otázka, jestli by v programovém odpoutávání od komunistů pokračoval, nebo jestli posun k politickému středu chápal jen jako časově omezenou reklamní kampaň.

Lehkost, s níž se nakonec ještě stihl blamovat vyjednáváním s komunisty, hovoří spíš pro druhou možnost.

Zatímco jeho domácí politika trpěla rozpory, v zahraniční politice, tedy uvnitř Evropské unie, byl Gross slabý celou dobu.

Nepodpořil Bolkesteinou směrnici, která českým živnostníkům měla otevřít západoevropské trhy.

Neozval se jménem vlády proti změkčování maastrichtských kritérií. V Paříži dokonce v rozhovoru pro Le Monde přitakal francouzským chimérám sjednocovat v Unii přímé daně. Nedokázal prostě hájit české zájmy ani tam, kde byly obnažené na kost.

Proč se Grossova agónie táhla tak dlouho?

ČSSD byla z minulých let navyklá uklidňující představě, že když bude nejhůř, má ještě v záloze mladého oblíbeného politika. Nedovedla rychle přijmout poznání, že ani tahle zázračná zbraň nefunguje. Teď už nemá v zásobě nic.

Do úřadu premiéra instaluje Jiřího Paroubka, jehož hlavní kvalifikací k výkonu funkce premiéra je to, že si o ni dokázal říct. A tahle vyčerpaná, unavená strana je všechno, co Stanislavu Grossovi po osmi měsících na vrcholu - alespoň nominálně - zbylo.