Jiří Peňás kulturní publicista a redaktor časopisu Týden

Jako dítě sedmdesátých let budu ještě ve stáří, které se kvapem blíží, vzpomínat na První máj a soudruha Husáka na tribuně, jenž tři hodiny kroutí rukou, zatímco pod ním prochází zástupy občanů s mávátky.

Čím nám tato konzumní a prázdná doba nahradí kolektivní zážitek těch slavných dnů? Superstar to bude asi těžko

Soudruh Husák neumdlévá, pořád mává a mává, občas něco řekne Bilakovi nebo Štrougalovi, ti také mávají, ale ne zas tak moc, zato Husák bez ustání, aby se na pracující ze všech pražských obvodů dostalo a ani jeden se necítil zkrátka.

Jak jsem tehdy, venkovan, Pražanům záviděl tu krásnou možnost zamávat též na ty usměvavé muže v baloňácích, tajemníky a funkcionáře, vidět mediální hvězdy té doby.

Jen ti nejlepší z nás, nejpilnější sběrači šrotu a starého papíru, byli za odměnu naloženi do pionýrského autobusu a dovezeni do Prahy na Letnou.

Nevím, jak je to možné, ale přes rozsáhlou kolaboraci s normalizačním režimem, jsem na tuto poctu nikdy nedosáhnul. Husáka jsem skutečně na vlastní oči nikdy nespatřil, když už to možné bylo a já byl v Praze, ta touha mne opustila...

Sotva se pak uklidila náměstí po prvomájových průvodech, již tu byly další slavné květnové dny, provázené vůněmi šeříku a naftou sovětských tankistů.

Ve škole se v ty dny moc neučilo, soudružka učitelka mi připadala jakási rozechvělá a neklidná, čistá bílá blůzka se jí nadouvala pýchou nad slavnostní výzdobou třídy, rozplývala se nad nástěnkou s vystřihlým tankem na soklu a nápisem Sláva Rudé armádě! - jak rád jsem ji zdobil a pak věšel na skobu na zdi.

Byly to dny, kdy se na tabuli psalo barevnými křídami, na oknech byly přilepené holubičky a velké červené číslice 1, 5 a 9 a každý věděl, že to není sportka, ale data oněch slavných dní.

Recitovaly se básně o tom, že přišli včas, šlo se na nějaký pěkný válečný film, třeba na Zbraně pro Prahu nebo na Němou barikádu, do školy přijel pamětník, jichž u nás v západočeském pohraničí moc nebylo, ale vždy se nějaký starý soudruh na okrese našel.

Dostal od nejhezčí pionýrky pusu a ta pak vyprávěla, že z něj táhla kořalka.

Uvědomělejší žáci se oblékli do pionýrských košilí se šátky, možná, že někdy o to museli svést boj s rodiči, což z nich činilo potenciální Pavlíky Morozovovi. Já jsem naštěstí nacházel doma porozumění, nebo spíš za tím byla důvěra, že z toho jednou vyrostu.

Ale úplně jsem z toho nevyrostl. Přistihuji se při záchvatech melancholické senility vždy, když se ty dny blíží. Podvědomě bych si přál probudit se do břeskného vyhrávání dechovky, která chodila od rozbřesku po ulicích našeho sídliště a budila občany.

Chtěl bych zase vidět aspoň pět válečných film. Husáka bych si odpustil, ale projít se v průvodu s mávátkem by nebylo tak špatné.

Čím nám tato konzumní a prázdná doba nahradí kolektivní zážitek těch slavných dnů? Superstar to bude asi těžko, v hypermarketech to také nekoupím. Koncert Alexandrovců s Karlem Gottem není k zahození, ale moc jim nevěřím, že to myslí upřímně.

Budu se muset spolehnout sám na sebe. Zajdu do parku a utrhnu haluz šeříku a odjedu s ní na Letnou. Tam několikrát onou větví zamávám směrem, kde kdysi stála tribuna potažená rudým závěsem. Bude to má psychoterapie, kterou podniknu i za svou generaci, má symbolická oběť.

Snad mě nikdo neuvidí, možná jen nějaký metař mi pokyne koštětem.

Uspokojen svým gestem, si ani nevšimnu, že je nás tam více, a kdyby se naše pohledy setkaly, plaše, ale chápavě si porozumíme. Jako doživotní invalidé a tiší májoví snivci.