BBCCzech.com

Až za dveře místnosti, kde v úterý jednal poslanecký klub lidové strany, byl prý slyšet triumfální pokřik předsedy KDU-ČSL Miroslava Kalouska: "Jsme vítězové, to je třeba říci."

Přesnější by ovšem bylo říci, že lidovcům se podařilo vydobýt dílčí úspěch v situaci vážného karambolu české politiky jako celku nebo přinejmenším té vládní.

Křesťanští demokraté skutečně dosáhli svého - v zemi bude vládnout Grossova vláda bez Grosse.

Obrat, který minulý týden předvedli sociální demokraté, kteří ústy Stanislava Grosse veřejnosti a prezidentovi oznámili uzavření dohody, aby ji týž Gross vzápětí smetl ze stolu, se ve světle událostí tohoto týdne ukázal být spíš, řekněme, výsledkem ne tak úplně racionálního záškubu vyčerpané mysli, než krokem k uskutečnění nějaké alespoň trochu realistické strategie.

Odchod Stanislava Grosse z čela kabinetu ovšem nemůže naplnit účel, který mu lidovci - podle některých statečně, podle jiných pokrytecky - přisoudili. Tedy nastolení jakési elementární důvěry veřejnosti k politice.

Po týdnech, během nichž především sociální demokraté demonstrovali schopnost podle potřeby zapírat nos mezi očima, zásadově "stát na svém", případně pružně zapomenout, co to ještě před pár dny neochvějně hlásali - viz vláda bez politických špiček - je ale důvěra v době ustavování nové vlády na úrovni daleko nižší, než byla v okamžiku odhalení podnikatelských konexí premiéra Grosse.

Po dlouhé době vyjednávání, vzájemného podrážení se a vytváření dalších a dalších patů už ani diváci, ani účinkující v tom spektáklu nechtějí víc, než aby skončil - prakticky jakkoliv, hlavně ať je to brzo.

Nevadí, že ten konec bude zároveň ukázkový antiklimax, za nějž můžeme ustavení Paroubkova kabinetu směle označit.

Brzy to ale vadit začne. Premiér sice odešel, latentní problémy, které vyplývaly už ze složení jeho kabinetu, ale zůstávají. V nějaké zkulturnění české politické scény mohou doufat jen ti největší optimisté.

Paroubkova vláda je s tou Grossovou prakticky totožná. Zachovává tedy veškeré tenze a zdroje možné budoucí paralýzy, které v sobě měl i Grossův kabinet.

Nastoupí do úřadu v době, kdy se od ní nečeká moc, určitě ne nějaká odvážná koncepční rozhodnutí a tohle očekávání asi naplní. Překvapit ovšem může její premiér Jiří Paroubek.

Projevuje se jako muž velmi agilní, krátce poté, co byl zvolen místopředsedou strany mimo jiné pro mediální politiku, nadhodil myšlenku jakýchsi tiskových soudů, před nimiž by mohli postižení - třeba politici - hájit svoji pošramocenou čest.

Vyjádřil také přání povolat si členy mediálních rad nominované sociální demokracií a úkolovat je, aby v rámci svého působení hlídali stranické zájmy a pověst ČSSD, což je v rozporu se zákonnou definicí poslání těch rad.

Dříve než Jiří Paroubek stihl začít uskutečnit další kroky na cestě k jejímu naplnění, byl koalicí schválen na funkci premiéra a od té doby má jiné starosti.

Evidentně mezi ně patří i starost o to, aby veřejnost byla dostatečně přesně informována o jeho životní dráze.

Jiří Paroubek o své minulosti tento týden informoval hned na dvou mimořádných tiskových konferencích. Na té první opravoval data uvedená v biografii, která se objevila v tisku.

Během druhé zase dokazoval, že nikdy nebyl agentem Státní bezpečnosti, z čehož ho ovšem také nikdo nevinil. Ne ale, že by byla biografie pravděpodobného budoucího premiéra bez míst potenciálně explozivních.

Kromě jeho působení ve funkci ekonomického náměstka pražského magistrátu, který vskutku nemá pověst instituce z nejtransparentnějších, je to i Paroubkův, řekněme, kulturní background.

Stanislav Gross byl často předmětem více či méně vkusného posměchu kvůli své minulosti železničáře, který se ve velmi mladém věku stal profesionálním politikem. Na základě toho kritici docházeli k většinou nelichotivým závěrům ohledně premiérova rozhledu a ponětí o životě.

Jiří Paroubek se může pyšnit tím, že v době totalitního režimu pracoval jako ekonomický náměstek podniku Restaurace a jídelny.

Jak v komentáři pro Hospodářské noviny upozornil už Jan Macháček, má tedy budoucí předseda vlády dlouhodobou zkušenost z prostředí socialistických "stravovacích provozoven", které před revolucí byly jedním z významných center neformální ekonomiky tolerované z vyšších místy, ta se na ní ostatně často podílela nebo z ní jinak profitovala.

Budoucí premiér se dokázal dobře uplatnit ve světě upatlané korupce pozdního reálného socialismu, drobného příštipkaření na rozkládajícím se režimu, individualismu ochotně se vzdávajícího individuality ve prospěch materiálních ambicí.

V tomhle kontextu může získat často citovaná Paroubkova věta z tohoto týdne
"Ukažte mi účinnějšího člověka než jsem já", získat trochu hrozivý rozměr.

Bez velkého zájmu médií proběhla v pátek v Poslanecké sněmovně malá slavnost.

Předseda Jazzové sekce a někdejší politický vězeň Karel Srp dostal medaili T. G. Masaryka, která se uděluje za přínos v oblasti vědy, vzdělávání a kultury.

Udělil mu ji místopředseda sněmovny Vojtěch Filip, jinak také místopředseda komunistické strany.

Stejný pan Filip, jenž v reakci na kritiku toho, že vystoupil na srazu někdejších pohraničníků, kteří střežili železnou oponu před "narušiteli" řekl: "Není pravda, že nebylo možné zemi opustit jinak. Podívejte se do katalogu Čedoku z té doby, normálně se pořádaly zájezdy na Západ stejně jako služební cesty."

Střelba na ty, kdo se pokoušeli odejít na Západ podle něj představovala "zákonnou ochranu hranice".

Dalo by se možná čekat, že člověk, který socialistickou zákonnost poznal z té druhé strany, nebude příliš stát o to, aby byl za své zásluhy o demokracii oceňován představitelem komunistické strany.

Zdálo by se dokonce, že sama představa, že by tak měl učinit, by mu připadala jako popření celého toho "úsilí o demokracii", za něž měl být Karel Srp oceněn.

V současném Česku, v němž imperativem dne je nepřipomínat ošklivou minulost, nestarat se o budoucnost a plně se soustředit na krátkodobé zisky, jež nabízí do sebe zahleděná přítomnost, se něco takového může právě jen zdát.