Tereza Brdečková spisovatelka a filmová kritička

Důvody jsou dva: jednak existuje teoretická možnost, že dítě ze zkumavky nevědomky zplodí potomka se svým sourozencem, a pak, z hlediska občanského principu by to měla být samozřejmost.

Každý má právo na důležité informace o sobě samém. Je sice pravda, že řada lidí stejně svého biologického otce stejně nezná, ovšem to je soukromá věc rodičů. V případě umělého oplodnění neexistuje důvod, proč by totožnost biologického otce měli znát lékaři, a nikoliv dítě ze zkumavky.

Centra umělého oplodnění, lékaři ani psychologové nemohou nahrazovat boha a rozhodovat, co mají lidé právo vědět a co ne.

V komentovaném zpravodajství ČT na toto téma proběhla zajímavá a pro postkomunistickou mentalitu příznačná debata. Vedl ji šéflékař jednoho z center asistované reprodukce a psycholožka.

Princip práva na informace, jak se ukázalo, by se u nás v tomto případě do praxe zaváděl těžko. Šéf centra vycházel z přání klientů. Podle něj u nás jak páry žádající o zákrok, tak muži poskytující sperma, trvají na anonymitě a nepřejí si, aby dítě mohlo v budoucnu biologického otce poznat.

S celou procedurou jsou přitom spojena rizika, která bychom před půlstoletím odkazovali do říše science fiction: v Česku prý například neexistuje centrální kontrola, takže takový dárce může obejít postupně všechna centra v republice a v anonymitě se pak těšit z vědomí, že poslal na svět třeba několik desítek potomků.

Zajímavé je také, že rodiče sice nechtějí dárce znát, ale mohou si stanovit jisté genetické nároky a také to dělají. Problémy s neplodností dnes řeší v Česku každý šestý pár a počet spermií u bílých mužů klesl v posledních patnácti letech o padesát procent.

Centrům asistované reprodukce zřejmě patří budoucnost. Co mají rodiče říci dětem, které jsou tam počaty? Většinou to asi nebude problém. Rodiče jsou pro většinu z nich samozřejmě ti, kdo je vychovávají, a většina z nich se na detaily nikdy nebude ptát. Ale co když přece?

Psycholožka vyslovila názor, který byl celou dobu debaty na spadnutí: Nebylo by prý dobré, aby děti znaly biologického otce. Mohlo by je to prý poškodit, mohly by z toho mít šok.

Nepochybovala jsem, že to paní psycholožka myslí dobře. Ale ponechala bych lidem právo na šok a dárcům na jistý pocit odpovědnosti a nejistoty.

Pokud jejich biologické děti vyrostou v harmonickém prostředí, jistě takový šok unesou, a pokud ne, dříve nebo později je může psychicky zdevastovat něco docela jiného.

Centra umělého oplodnění, lékaři ani psychologové nemohou nahrazovat boha a rozhodovat, co mají lidé právo vědět a co ne.

Je to obměna debaty o tom, zda se má pacientovi sdělovat fatální diagnóza.

Před rokem osmdesát devět to nebylo zvykem. Zčásti proto, že perspektiva nemocných byla mnohem horší než dnes, ale především byli lékaři vnímáni jako bozi, jimž do toho nemají pacienti co mluvit.

Zato dnes se lidé o svých zhoubných nádorech často dozvídají na chodbách či mezi dveřmi, a mnohdy naprosto neomaleným způsobem.

Přitom je jasné, že právo znát diagnózu (anebo biologického otce) lidé mají. Spíš jde jakým způsobem ji sdělit. Dá to práci, je to delikátní, vyžaduje to čas a schopnost vcítění.

Právě proto se nemohu zbavit dojmu, že tu nejde ani tak o šokované děti ze zkumavky, jako o neochotu všech zúčastněných přijmout na sebe etické břemeno spojené s vysvětlováním.

Jenomže svoboda je také tohle. S úvahou, že se tak nějak nehodí nechat pravdě volný průběh, se dlouhodobě vyjít nedá.