Jiří Dědeček básník a písničkář

Ve většině případů pak takový jazyk nebýval vyučován jako prostředek dorozumění mezi lidmi, ale jako povinný školní předmět.

Netýkalo se to jenom ruštiny, která byla doopravdy povinná už od čtvrté třídy, ale i jiných, takzvaných volitelných jazyků.

Člověk se tudíž ze všeho nejdřív naučil slova jako kombajn, soustruh, továrna, dělník, jednotné zemědělské družstvo, soudruh...

Už jako třináctiletý jsem měl korespondenční přítelkyni v jedné francouzské komunistické rodině. Všichni jsme je měli, bylo to povinné

I když to u nás občas vypadá, že se taková slovní zásoba může zase hodit, troufl bych si říci, že tahle slovíčka nepatří k nejfrekventovanějším.

Soudružky učitelky nám výrazy diktovaly, my jsme je zapisovali do malých notýsků a pak jsme je dřeli zpaměti bez jakéhokoli vztahu k realitě, abychom měli samé jedničky.

Po letech pak obvykle následoval šok, když se člověk konečně poprvé potkal s opravdovým cizincem a uslyšel jazyk v praxi - ani výslovností, ani slovní zásobou se to v ničem nepodobalo školnímu předmětu. Totalitní školství tak dalo pěkné a hluboké základy xenofobii u většiny z nás.

V mém případě hrůza z cizince mluvícího jiným jazykem zašla tragikomicky daleko.

Už jako třináctiletý jsem měl korespondenční přítelkyni v jedné francouzské komunistické rodině. Všichni jsme je měli, bylo to povinné. Tyto kamarády nám vybrala škola, šlo většinou o děti z dělnických čtvrtí velkých průmyslových měst.

Moje kamarádka se jmenovala Anne-Marie a pocházela z Lille a já jsem jí psával horoucí řádky plné pravopisných chyb tak dlouho, až mi najednou oznámila, že za týden přijede. (Všechno se to prosím vyřizovalo papírovou poštou!)

Moje zoufalství stoupalo úměrně tomu, jak se termín Francouzčiny návštěvy blížil. Když jsem ji pak konečně uviděl stát dole pod okny naší podolské bytovky, xenofobně jsem ochrnul.

Věděl jsem, že bych měl otevřít, že se tu možná rozhoduje o mé budoucnosti, ale nemohl jsem se ani hnout. Zazvonila dvakrát, třikrát, poodstoupila a pátravě si prohlížela okna novostavby, pokrčila rameny a odešla. Už mi pak nikdy nenapsala.

Vždycky jsem se bál, že by moje děti mohly jednou dopadnout podobně, a proto jsem uvítal možnost přihlásit je na nějakou ze ZŠ s rozšířenou výukou jazyků.

Když s nimi dnes občas dělám úkoly, konstatuji sice smutně, že slovíčka zpaměti se dřou pořád, ale už jsou aspoň smysluplná.

Navíc ovšem škola už od šesté třídy umožňuje dětem výměnné zájezdy do rodin, a tak moje jedenáctiletá dcera stráví letos v červnu deset dní v nádherném provensálském městečku Manosque.

Nejde ani tolik o to, že rodina, která ji přijme, má pro ni samostatný pokoj, zahradu, bazén a dva psy, ale hlavně že všichni její členové mluví francouzsky a jsou připraveni mou dceru v jazyce zdokonalit.

A tak by vlastně všechno bylo v pořádku, jenom nebýt té nešťastné reciprocity - předtím totiž na výměnu přijede zase francouzská holčička k nám. Už teď mě mrazí.

Doufám, že se mnou bude někdo z dětí doma, aby jí otevřel, kdyby to na mě po letech zase přišlo...