Adam Drda analytik BBC

Jejich "stojedničková" vláda by měla pokračovat v prakticky nezměněné sestavě, pouze s Jiřím Paroubkem v čele.

Pokud se úmluva tentokrát dodrží (v sobotu ji může vetovat ÚVV ČSSD), je to jasné vítězství lidovců: od počátku žádali kabinet bez zkompromitovaného Stanislava Grosse, včera ho dostali.

Paroubek je premiérský kandidát, vzešlý podle všeho z nezbytí. ČSSD se dostala do situace, kdy prostě musela po někom sáhnout

Neztratili nic, vydělali teď ještě víc, než při poslední "noční dohodě", kterou minulý týden vetovaly stranické orgány sociální demokracie. KDU-ČSL teď má mít ve vládě všechny dosavadní ministry, na rozdíl od "staré dohody" i Cyrila Svobodu v čele diplomacie.

Proč na to předsednictvo a poslanecký klub ČSSD najednou kývli je buď naprostá záhada, nebo svědectví o nezměrném chaosu, který ve straně panuje.

Je na té dohodě něco pozitivního? Určitě tři věci: za prvé by se komunisté zatím neměli dostat k většímu vlivu, ukazuje se, že postkomunistická či kryptokomunistická levice v ČSSD ještě není tak silná, aby to dokázala prosadit.

Za druhé z kabinetu odchází znevěrohodněná postava ministerského předsedy.

Za třetí ve vládě zřejmě setrvá Cyril Svoboda, což by mělo zaručit jakousi kontinuitu zahraniční politiky, to jest zejména vyvážený vztah k nejsilnějším zemím EU a Spojeným státům americkým, plus příslušně kritický či rezervovaný vztah k autoritářským, totalitním, eventuelně proteroristickým režimům (snad kromě nesrozumitelného koketování se severokorejskými komunisty).

Jinak je dohoda skutečně spíš ilustrací zmatku české politiky posledních týdnů. Ještě včera sociální demokraté trvali na "poloúřednické vládě" bez stranických špiček.

Skončilo to tak, že do čela kabinetu se postaví funkcionář ČSSD Paroubek, zasednou v něm funkcionáři Unie svobody-DEU, a také lidovci, kteří formálně přestali být funkcionáři.

Ještě předevčírem většina ČSSD tvrdila, že ve vládě nemohou být konkrétní ministři, kteří ji rozbili - teď už v ní být mohou, a bude zajímavé sledovat, jakým argumentačním veletočem to sociální demokraté vysvětlí.

Co se týká Jiřího Paroubka, ještě před pár týdny prohlásil:

"Otevřeně říkám, že nám voliči v roce 2002 poslali dvě poselství: buď sestavit velkou koalici s ODS... nebo minoritní vládu v podstatě s podporou komunistické strany... Vytvoření stojedničkové koalice bylo snahou o revizi výsledků voleb."

Teď by měl Paroubek "stojedničkovou" vládu řídit a obhajovat - a jako "zdravý pragmatik" v českém slova smyslu s tím zjevně nemá problém.

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes říká: "Já jsem byl korektně pro obě dvě varianty," tedy pro koaliční i menšinovou vládu. Zásadoví politici to tak obvykle nemívají.

Paroubek je premiérský kandidát, vzešlý podle všeho z nezbytí. ČSSD se dostala do situace, kdy prostě musela po někom sáhnout - diplomat Jan Kohout ji odmítl a nemá zrovna nepřeberné zdroje.

Je to člověk, který během úvodních několika minut půlhodinového interview dokázal prohlásit, že "určité kruhy" chtějí vyvolat předčasné volby a odstranit politickou reprezentaci ČSSD, aniž by byl schopen říct, jaké "kruhy" to jsou, přičemž zjevně nemyslel jen parlamentní opozici.

Zároveň nespokojeně promluvil o "pravicových médiích", aniž by vysvětlil, co to je, respektive vodítkem mu bylo, zda ta média píší pozitivně o jeho straně.

Současně sdělil, že by trochu přistřihl svobodu žurnalistů, opět těch, kteří jsou vůči ČSSD kritičtí a vedou proti ní - řečeno Paroubkovou terminologií - "nefér útoky". Na jednoho nového premiéra je toho docela dost.

Co se v úterý upeklo, to si všichni v následujících měsících snědí. Možná vznikne vláda, která přežije do voleb.

Krize české politiky a zejména krize sociální demokracie ale potrvá dál. Při vší povinné úctě k panu Paroubkovi: je příliš hluboká, než aby ji napravila plánovaná změna tiskového zákona.