Zdeněk Lukeš historik architektury

Řada z nich přijela připravena a měla seznam staveb, které by si přáli vidět. Znali je z knížek a nyní měli většinou poprvé příležitost spatřit je na vlastní oči.

Jejich přání znám za ta léta nazpaměť: gotika - samozřejmě chrám sv. Víta, Karlův most, Týnský hrám, někdy i anežský areál nebo vznosný kostel Panny Marie Sněžné.

Uvědomil jsem si, že už tu máme několik staveb domácí provenience, kterými se můžeme oprávněně pochlubit

Renesance: Královský letohrádek, Míčovna, Ungelt. Baroko: sv. Mikuláš, Valdštejnský palác, barokní zahrady a - je-li víc času - i Trójský zámek.

Nejvíc zájmu je o moderní architekturu - tedy první polovinu XX. století. Každý chce vidět secesi Obecního domu, oblast asanovaného Židovského města. Pak je tu fenomén kubismu a to jdeme do Černé matky boží (dnes je tu hlavní atrakcí replika slavné kavárny Orient), dále podívat se na Králíčkovu lucernu na Jungmannově náměstí a pak na domy pod Vyšehradem.

Fascinuje funkcionalismus, takže se jezdí na Babu, častým cílem jsou tzv. Francouzské školy v Dejvicích, paláce na Václavském náměstí a zlatým hřebem bývá návštěva Müllerovy vily ve Střešovicích.

Je-li skutečně hodně času, pak je tu mimopražská nabídka: Telč, Kutná Hora, Litoměřice, Krumlov, Santiniho Zelená hora u Žďáru… A ovšem skvělý Baťův Zlín, Hradec Králové s Kotěrovým muzeem a samozřejmě vila Tugendhat v Brně.

Pár zájemců si přálo vidět i sorelu - například místo, kde na Letné stával Stalinův pomník, nebo hotel International, kde dnes místo rudé hvězdy svítí na věži hvězda zelená.

Z poválečné architektury vzbuzuje respekt Hubáčkův vysílač na Ještědu nebo Černého betonové věže emauzského kostela.

A to je z historie vše, pak ještě chtějí všichni vidět současné práce svých kolegů - Gehryho Tančící dům, Nouvelova Zlatého anděla, Bofillovo Corso Karlín…

Tvorba českých architektů současnosti nikoho moc nezajímala, snad padne pár zdvořilých dotazů na domácí scénu.

Jsem rád, že v poslední době se situace začíná pomalu měnit.

Před časem mi volala známá mecenáška Phyllis Lambert, díky níž kdysi její otec miliardář Bronfman zdal Miesovi van der Rohe projekt mrakodrapu Seagram v New Yorku.

A paní Lambert si přála viděl Pleskotův tunel v Jelením příkopu v areálu Pražského hradu. Je to stará dáma, ale přesto dokázala sejít uprostřed zimy po kozí stezce na dno příkopu. Z tunelu byla nadšená.

Podobnou cestu jsem absolvoval nyní s hvězdou světové architektury a autorem rekonstrukce milánské La Scaly Mariem Bottou.

Nejdříve obdivoval Oranžérii Evy Jiřičné a potom opět tunel. Shodou okolností jsme potkali jeho projektanta Josefa Pleskota, který tam šel zkontrolovat stav obnaženého pilíře původního Prašného mostu. Interiér tunelu je vyzděn z cihel a to je i oblíbený Bottův materiál.

Když jsme odcházeli, uvědomil jsem si, že už tu máme několik staveb domácí provenience, kterými se můžeme oprávněně pochlubit. A to není po těch nešťastných letech totality málo!