Ondřej Štindl analytik BBC

V tuto chvíli se už asi dá říci, že ten stereotypní a zároveň - pokud jde o jednotlivosti - velmi proměnlivý děj nakonec nebude mít žádné vítěze, jen poražené - lišit se budou jen co do míry škod.

Stanislav Gross nešťastný hrdina představení, které se už snad nikomu nechce sledovat, a nikdo netouží v něm hrát, jako by jednal především pod vlivem nějakého puzení k sebedestrukci.

Změna by vyžadovala úsilí s nejistým výsledkem, který by i v tom nejlepším případě byl znatelný až po dlouhé době. Tak proč se namáhat

Je to zvláštní, když už i politici mluví o krizi důvěry. A snaží se ji potlačit způsoby, které ji nakonec jen zesílí.

O tom, jak jejich činy vnímá veřejnost, svědčí nejen průzkumy veřejného mínění, ale i náhodná setkání s emocionálními reakcemi na současnou situaci, které člověk vyslechne od lidí, u nichž by dřív předpokládal spíš nezájem o věci veřejné.

Víceméně všichni se shodnou na tom, že česká veřejnost si nezaslouží českou politiku. Možná si ji skutečně nezaslouží, možná ji také současná situace - všem emocionálním reakcím navzdory - svým způsobem vyhovuje.

Ta situace je poslední dobou - třeba bývalým prezidentem Václavem Havlem - popisována jako předstupeň nějakého revolučního vystoupení, ne snad ve smyslu změny režimu, ale jakéhosi pročištění poměrů, které má přijít zdola.

Havel v té souvislosti zmiňuje poptávku po nové politické straně, kterou by podle sociologických šetření na scéně rádo vidělo víc než šedesát procent lidí.

Podobná situace nastala i v době hnutí "Děkujeme, odejděte" a takzvané televizní krize – tehdy si ta hypotetická strana si skvěle vedla v průzkumech, kam byla zařazována ještě před svým vznikem.

V období po něm velmi rychle zdegenerovala do několika skupinek - čím bezvýznamnějších, tím znesvářenějších.

Představa nějakého nového politického projektu, který přinese změnu, je dost možná jakási chronická nemoc českého politického myšlení nebo spíš rozumování.

Až dosud paradoxně spíš posloužila, jak se rádo říká, stabilizaci poměrů - lidé se nějakým neškodným způsobem vybili, někde se sešli, třeba si společně zazpívali, dobře se přitom cítili.

Pro samou radost z tohoto "vítězství" si pak už zapomněli všimnout, že vlastně nic nezměnili. Možná toho až tolik měnit nechtěli, třeba si - alespoň někteří z nich - chtěli spíš jen potvrdit, že v tom zlém světě jsou oni ti hodní.

To je nakonec asi jeden z těch důvodů, proč je česká politika vůči krizím důvěry celkem rezistentní. Je to stav svým způsobem pohodlný pro "ty nahoře" i "ty dole".

Politici se mohou chovat způsobem, který od nich veřejnost tak trochu očekává, jen ve chvílích, kdy věc přesáhne určitou mez, vzbudí politická sféra poryv platonického hněvu.

Angažovaná veřejnost může usilovně pořádat akce, jejichž smyslem je přesvědčit přesvědčené. A její příslušníci mají v politicích lichotivé zrcadlo, potvrzení vlastní ctnosti získané bez větší námahy.

Změna by vyžadovala úsilí s nejistým výsledkem, který by i v tom nejlepším případě byl znatelný až po dlouhé době. Tak proč se namáhat.