Leo Pavlát ředitel pražského Židovského muzea

Hlavní aktér první události - premiér Stanislav Gross - jedná, jak se v životě naučil a jak mu to přijde užitečné s výhledem na několik příštích týdnů, maximálně měsíců: Něco tvrdit, pak to měnit, nevěrohodně se omluvit, nic si nepřiznat, dělat, že je vše v pořádku.

Pokles své popularity dozajista považuje za dílo zlé novinářské manipulace a nejspíš úpěnlivě čeká na další, zatím ještě neprovalenou aféru, která by tu jeho zatlačila do pozadí.

Pro lidi Grossova typu musí být svým způsobem nepochopitelné, co následovalo po smrti Jana Pavla II.

Úctu, kterou tomuto nejslavnějšímu Polákovi historie projevily stovky miliónů lidí na celé planetě, nelze vysvětlit jen jejich náboženským zanícením; lpěním na dogmatu; výjimečností papežova postavení jako hlavy největší křesťanské církve.

Slušnost a věrnost svědomí se vždy znovu a znovu konkrétně projevuje, zdánlivě na maličkostech

Jana Pavla II. si cenili nejen katolíci - kvůli jeho vnitřní pravdivosti, lidskosti, vždy znovu zdůrazňované ochotě pomáhat a sloužit.

Vím, srovnávat je v daném případě trochu nespravedlivé. Stanislav Gross je mladý člověk, navíc ne každému - bez ohledu na věk - je souzeno být velikánem lidského ducha a vzorem mravnosti. Nicméně cesta k ní někde začíná.

Slušnost a věrnost svědomí se vždy znovu a znovu konkrétně projevuje, zdánlivě na maličkostech. Všimnout si toho v našich krajích je u veřejně činných osob spíše výjimečné - ale tím spíše takový postoj stojí za pozornost.

Drobným příkladem je mi jednání psychiatra Petra Příhody, disidenta z let komunismu, politika, publicisty, který dnes medikům přednáší o lékařské etice.

Veřejně se vyslovil k případu Terry Schiavové - kauze zásadního etického dosahu - a po několika dnech pak ve význačném deníku publikoval text nazvaný příznačně: "Neměl jsem pravdu."

Nechci zdržovat tím, v čem a proč Petr Příhoda změnil názor: Podstatné je, že tak učinil - a navíc pro statisíce lidí.

Slušnost a opravdovost jsou vždy jen jedny

Osud Terry Schiavové nerozdělil jen americkou veřejnost; zastánci jejího práva na uměle udržovaný život i jejich odpůrci snesli pro své postoje vyhraněné argumenty a Petr Příhoda mohl za svým původním náhledem dobře stát; tím spíše, že ho nepředkládal nijak bojovně.

Přesto mu stálo za to říci, že na základě dodatečně získaných informací mění své stanovisko. Nehledal výmluvy, proč ony informace neměl dříve, neříkal, že platí to i ono. Místo toho - přesvědčen o omylu, kterého se dopustil - stal se svým jediným veřejným kritikem.

Takové jednání má podle mého svůj význam i ve vztahu k tomu, co dnes - vědomi si skonu Jana Pavla II. - prožíváme nad řádky, popisující Grossovy manévry:

Svět se nedělí na ty, kdo jsou "velcí" či "malí", na lidi, kteří si jakoby mohou dovolit být slušní, zatímco jiní s ohledem na své postavení ne. Slušnost a opravdovost jsou vždy jen jedny.