Adam Drda analytik BBC

Suše zrekapitulováno, stalo se toto: v noci ze středy na čtvrtek dojednali vůdčí politici stran bývalé koalice novou "proevropskou" vládu s novým premiérem Janem Kohoutem.

Prezident Václav Klaus, informovaný o výsledku stávajícím ministerským předsedou a šéfem sociální demokracie Stanislavem Grossem kompromis uvítal.

Ještě ve čtvrtek ale sociální demokraté výsledek vyjednávání "roztrhali na kusy" jako příliš vstřícný vůči lidovcům. Označili jej za "bezpodmínečnou kapitulaci" před Miroslavem Kalouskem.

Následná mezipartajní schůzka skončila naprostým fiaskem, ministři za Unii svobody podali demisi, tak jako už před nimi jejich kolega Vladimír Mlynář, nestraník Jaroslav Bureš a tři lidovci.

Obnažená politika

Sociální demokraté začali říkat, že budou vládnout menšinově a hledat podporu ad hoc.

Bez velké nadsázky se dá říct, že průběh krize ukazuje českou politiku "nahou", že je to nevábný pohled a že do budoucna neslibuje nic dobrého

Prezident se rozlítil, diplomaticky sdělil, že se cítí podveden (protože Gross neudělal co mohl, aby byla dohoda uvedena do života), a oznámil, že vznik menšinové vlády bez jasně dohodnuté podpory neumožní - existují dle něj jen dvě východiska: buď obnovení dosavadní koalice, nebo předčasné volby.

Když se to takhle zjednodušeně shrne, má sice člověk představu, co se v druhé půlce týdne stalo, ale představu dosti nevýstižnou.

Bližší pohled je důležitý, bez velké nadsázky se dá říct, že průběh krize ukazuje českou politiku "nahou", že je to nevábný pohled a že do budoucna neslibuje nic dobrého.

Gross - dítě v koutě akvária

Premiér a původce krize Stanislav Gross působí jako člověk, který už tak úplně neví, co dělá.

V noci na čtvrtek byl hlavním vyjednavačem za svou stranu, dopoledne představoval dohodu prezidentovi, ale odpoledne už ve stranických orgánech absurdně hlasoval proti tomu, co sám domluvil, když se ukázalo, že to většině sociálních demokratů nevoní.

Odpovědnost za nevítaný kompromis pak naložil na záda kolegů-vyjednavačů a svých ústředních spojenců ve straně, na záda ministra financí Bohuslava Sobotky a šéfa poslanců ČSSD Michala Krause.

Prvně jmenovaný se to pokusil ustát, druhý vypadal, že se zhroutí.

Politika jako způsob obživy

Kdysi se o Grossovi psalo jako o "obratném talentovaném vyjednavači" a "mistrném zákulisním stratégovi", který sice nemá politické myšlenky, ale zato je schopen ve své straně prosadit, co si zamane.

Gross byl zjevně "obratný", jen když měl krytá záda a když nešlo o kritické momenty, v nichž by musel nést kůži na trh

Teď se potvrdilo, že to všechno byla jen mediální klišé. Autor těchto vět se nechce povyšovat - sám je do jisté míry ještě před několika měsíci sdílel.

Gross, toto dítě českého politického akvária, jak ho nazval Vladimír Mlynář, byl zjevně "obratný", jen když měl krytá záda a když nešlo o kritické momenty, v nichž by musel nést kůži na trh.

V posledních dnech se ocitl pod tlakem, který normální člověk nemůže vydržet. Nevyniká statečností, zato je osamocený, zahnaný do kouta, dělá jednu fatální chybu za druhou, zjevně ztratil schopnost racionálního jednání.

Způsobil si to sám, nejen tím, že bral politiku především jako výhodný způsob obživy, nejen aférou s bytem a s paní Barkovou, ale i tím, že podporování různými pochlebníky i zmíněnou mediální naivitou neuvěřitelně přecenil své schopnosti.

Když se konečně rozhodl, že se vzdá premiérské funkce, bylo pozdě: jeho strana mu to znemožnila.

Sebedestrukce programem ČSSD

Hlavní odpovědnost za krizi má právě sociální demokracie jako celek.

Rozkládající se společnost, v níž se už roky střetávají mocenské zájmy různých skupin, které nespojuje prakticky žádná idea, ale často jen "zemanovská" shoda okolností, selhala v jednom ze základních úkolů politické strany: nedokázala odhadnout a hlavně ohlídat člověka, který jejím jménem řídí stát.

Jinými slovy, neuměla znevěrohodněného Grosse včas stáhnout, naopak rezignovala na etický rozměr politiky, sešikovala se za ním, zvolila ho předsedou.

Zároveň ale začaly zmíněné skupiny okamžitě zneužívat jeho slabosti, začaly ho nutit dělat pravý opak toho, co jako nastupující předseda vyhlásil: například že se nebude opírat o komunisty.

Pomsta lidovcům

ČSSD zjevně postrádá i elementární schopnost přemýšlet nad něčím jiným, než jak udělat ze svého selhání ctnost: z lidoveckých politiků si vyrobila bubáky, absurdně označené za "rozbíječe koalice".

ČSSD za nepřekročitelnou hranici neurčila ústupky Miroslavu Grebeníčkovi, ale ústupky Miroslavu Kalouskovi

Za nepřekročitelnou hranici neurčila ústupky Miroslavu Grebeníčkovi, ale ústupky Miroslavu Kalouskovi a lidoveckým ministrům.

Teď navrhuje sestavit "vládu bez účasti stranických špiček" - jakýsi konglomerát politického a úřednického kabinetu, který by ovšem vedl člen ČSSD Jan Kohout a lidovci by nad ním neměli prakticky žádnou kontrolu, pouze by jej přijali jako trest za svou údajnou věrolomnost.

Neschopnost či neochota jednotlivých sociálně-demokratických politiků podřídit své osobní ambice a nechuti zájmu celku - a politika se jinak dělat nedá - stranu nakonec zřejmě zničí: buď se rozpadne na minimálně dvě křídla, nebo vyklidí pole komunistům.

Kalouskův podíl viny

Odcházející ministr zahraničí, lidovec Cyril Svoboda, v pátek řekl, že jeho kolegové přehnali tlak na sociální demokraty.

Svoboda soudí, že bylo nevyhnutelné vyslovit se kriticky ke Grossovým aférám a vyzvat ho, aby podal demisi. Ale dodává, že byl proti tomu, aby lidovci tak silně vyhrotili vztahy v koalici:

"Postupně se naplňuje obava..., že vystoupíme z koalice, ta se rozpadne a vznikne menšinová vláda s podporou komunistů... Ta hrozba tu je. Všechno, co se odehrálo, posílilo komunisty, kteří nedělají nic, dívají se z boku a činí státnická gesta... Pro řadu lidí se tak mohou stát volitelnějšími."

Všechno, co se odehrálo, posílilo komunisty, kteří nedělají nic, dívají se z boku a činí státnická gesta Cyril Svoboda

Na tom je hodně pravdy. Předseda lidovců Miroslav Kalousek přispěl k patové situaci tím, že se sice rozhodl netolerovat počínání sociálních demokratů, nepřijmout jejich výmluvy, jejich odkazy na údajnou mediální kampaň a jejich nezájem o premiérovy aféry, ale zároveň si zjevně příliš nepromyslel, co se stane, když Gross z funkce premiéra neodstoupí.

Kalousek vystupňoval lidovecké požadavky, až se ocitl v situaci, kdy už neměl jinou čestnou volbu, než odchod z vlády. Je dost možné, že se spolehl na neochotu sociálních demokratů spojit se s komunisty - a přepočítal se.

Politik má myslet nejen na to, co je správné udělat, ale taky na to, co to způsobí, takže má jednat tak, aby udělal, co považuje za správné a zároveň tím nepřivodil kolaps. To se Kalouskovi zjevně nepovedlo.

Ještě má možnost kývnout na "poloúřednický" a velmi nespravedlivý návrh ČSSD - mohl by to udělat a odůvodnit takový krok tím, že k němu byl dotlačen ve vyšším zájmu.

Potíž je, že by to pro něj asi znamenalo větší ponížení, než je ochoten podstoupit.

Klausovy možnosti

Prezident Václav Klaus teď říká, že existenci menšinové vlády s nezřetelnou podporou neumožní, ale de facto k tomu kromě apelů a vlivu své osobnosti nemá moc možností.

Klaus má jen možnost protahovat přijetí demisí ministrů a bránit jmenování nových

Stále platí, že dokud Gross zůstane ministerským předsedou a dokud sněmovna nevysloví jeho vládě nedůvěru, může se opírat o koho chce, v tomto případě tedy o KSČM.

Klaus má jen možnost protahovat přijetí demisí ministrů a bránit jmenování nových, ale jednak je to jako prostředek nátlaku na sociální demokraty slabé a jednak je to proti duchu ústavy.

Pokud jde o ministry, prezidentovi by logicky nemělo patřit poslední slovo, protože by to znamenalo soustředění příliš velké moci v jedněch rukou.

Systém se zasekl

Co zbývá? Prozatímní velká nekomunistická koalice, která zemi dovede k předčasným volbám, jak navrhuje například šéf opoziční ODS Mirek Topolánek.

Ani to se ale nedá udělat bez sociálních demokratů a komunistů, přičemž obě strany se takovému řešení tvrdě brání.

ČSSD proto, že by volby zřejmě drtivě prohrála, komunisté proto, že do tak výhodné pozice by se už nemuseli dostat. Navíc vztahy mezi sociálními a občanskými demokraty jsou navíc i kvůli tzv. nulové toleranci ODS pod bodem mrazu.

Systém se zasekl takřka dokonale. A bude velmi nepříjemné sledovat, pokud demokratické strany, které mají ve sněmovně spolehlivou většinu, nedovedou zabránit posílení extrémní levice.