Jana Franková herečka

Manžel startuje... startuje..., hyk a škyt. Odešla baterka. A tak se pokouším s naší Aničkou auto roztlačit. Ze zadního okénka nás se zájmem pozorují naši dva malí chlapci.

Když tu najednou, zjevení jak z Erbenovy pohádky: po chodníku se blíží známá postava. Je slyšet.

Kdysi nám vyprávěl, jak ho v dětství osudově probudila trumpeta

Ťukání hole - o asfalt - popelnici - zábradlí je volnou řadou různě vysokých tónů, šifrou směru a rychlosti pohybu. Hůl je bílá a patří Imrichu Somošovi, učiteli hudby a trumpetistovi.

Funivě ho zdravím, on se zastavuje a hned se vyptává, co tu vyvádíme. Bez vyzvání shazuje sváteční bundu, skládá hůlku a jde tlačit. "Ale to néé, vždyť..." rozpačitě namítám. "Hele, křič, jestli doprava nebo doleva a jedem!"

Kdysi nám vyprávěl, jak ho v dětství osudově probudila trumpeta. Hrál si na venkovské zahradě a z nedaleké školy k němu otevřeným oknem pronikal táhlý stříbrný zvuk. Vběhl dovnitř a v chodbě se rozléhající trumpeta působila ještě magičtěji. Stala se mu celoživotní fascinací.

Jako venkovanu, který přišel do Prahy na konzervatoř ve třinácti letech, mu město připadalo krásné a plné světel. Tenkrát ještě trochu viděl. Později se se svojí nevidomou ženou nastěhoval do vysokého paneláku.

Ohleduplně, aby nerušil sousedy stříbrným zvukem, chodil s trumpetou po večerech zkoušet do sklepa. Tam se zavřel a vytruboval. Jenže si stoupl tak šikovně, že zvuk se šířil po trubkách do bytových jader a roznášel hru do všech záchodů a koupelen.

Větší bolestí nežli ztráta zraku byly pro něj rozbité zuby - bez dobrého nátisku trumpetu neufouknete. Dnes má rodinu a s humorem říká:

"Naše holky si buď vyberou fotografování, nebo balet, abychom jim to nemohli kontrolovat."

Vždy, když Imricha potkám, srší jemnou radostí, prokládanou šibeničními fórky. Jednou mi popisoval scénku, při níž by jiní jistě zuřili - on se však bavil.

Když jel jako učitel na svoji první rodičovskou schůzku do Kolína, v lesklých polobotkách a vyžehleném kvádru, v pantografu mu při zastavení kdosi škodolibě nakukal, že už je v Kolíně. Nevidomý učitel tedy vystoupil a šel naučenou cestou do školy.

Jenže po chvíli se začal brodit oraništěm, jetelištěm a zahnojený došel k prasečáku. Uslyšel hlas a ptá se: "Prosím vás, je tu někde hudební škola?"

"Ale panáčku"odvětil starší chlapík "tady seš v polích u Cerhenic, čtyři zastávky před Kolínem. To ti to někdo pěkně blbě vysvětlil."

Učitel hudby zabere a rozchcípané auto se rozjede. S Aničkou naskakujeme a za jízdy voláme "Díky Imrichu!" A naši malí kluci zachránci mávají. V tu chvíli si uvědomím, že jejich ruce nevidí.