Ondřej Štindl analytik BBC

Kabinet by měl mít podle neoficiálních informací sedmnáct členů, ministra by mezi koaliční strany měla být rozdělena v poměru 11:3:3. Dohoda údajně obsahuje i menšími koaličními stranami požadovanou "protikomunistickou pojistku".

Předseda sociální demokracie ale neměl pro případ krachu koaličních jednání jinou realistickou nebo alespoň trochu schůdnou alternativu

Za nejžhavějšího kandidáta na premiéra byl považován velvyslanec při EU Jan Kohout, ani jeho nominace však v informačním embargu po schůzce nebyla potvrzena.

Už z té i na české poměry enormně dlouhé doby, kterou středeční koaliční rozhovory zabraly, je zjevné, že to pro stranické vyjednavače nebyla procházka růžovým sadem.

Prezident Václav Klaus před jejich započetím připomněl koaličním stranám potřebu kompromisu. A podle toho mála, co bylo o výsledku jednání neoficiálně a tedy i nezaručeně naznačeno, ten kompromis asi bolel víc sociální demokraty.

Svým způsobem by to bylo logické - Stanislav Gross a jeho tým jsou v posledních dnech pod větším tlakem než lidovci Miroslava Kalouska, jakkoliv i ten - navzdory vší na odiv stavěné suverenitě - hrál o hodně.

Předseda sociální demokracie ale neměl pro případ krachu koaličních jednání jinou realistickou nebo alespoň trochu schůdnou alternativu.

Musel by bojovat na více frontách - proti opozici, někdejším vládním spojencům a také prezidentovi Václavu Klausovi, proti konkurentům uvnitř strany, jimž by hypotetickým odstoupením od koaličního projektu a soustředěním se na těžko uskutečnitelnou představu menšinové vlády dal ve vnitrostranickém sporu fakticky za pravdu.

Nemluvě o odvolávání či nějaké "korekci" veřejně daných slibů. Není divu, že z prostředí sociální demokracie se ústy Lubomíra Zaorálka poprvé ozvalo, že nejpravděpodobnější alternativou pokračování koalice jsou předčasné volby.

Stanislavu Grossovi tedy nezbylo než se dohodnout. Před sociálně demokratickými grémii teď bude muset obhajovat ledacos.

Pravděpodobně to, že v nové vládě budou koaliční partneři a soupeři zastoupeni třemi ministry - tedy stejně jako v Grossově kabinetu a ne méně, jak vedení sociální demokracie dopředu ohlašovalo.

Že v něm budou i ministři, kteří - jak sociální demokraté říkají - rozbíjeli koalici, Libor Ambrozek a snad i Milan Šimonovský, kterého si kvůli jeho vystoupení ve sněmovně v rámci debaty před hlasováním o nedůvěře sociální demokraté pasovali na veřejného nepřítele číslo dvě hned po Miroslavu Kalouskovi.

Od lidoveckého předsedy mohl Stanislav Gross sotva čekat něco jiného než nemilosrdný tlak.

V takové situaci by pro Grosse možná bylo rozumnější nestanovovat si před veřejností cíle, které jsou ve skutečnosti jen těžko dosažitelné.